Stále mě udivuje,

jak brzké ráno chladí spánky

Sny tají dech a rozpouští se v mlze

až zmizí s parou nad hrncem

 

Jaký strach to čichá u mých nohou

jaký děs mi vyje za hlavou

Kdyby smrt měla dech,

přerýval by se a trochu chrčel

 

A tak mě udivují první paprsky

když barvami rozzáří studený pot

Snad měl bych příště

pravidlům se méně vzpírat

 

Ale noci znovu přijdou,

nebe opět otevře svůj chřtán

Před touhle stvůrou neuteču, není kam,

a tak s bázní vstanu, jako bych před Nejvyšším stál

 

Protože nepřišel-li do teď

jistě příjde,

než entropie všechno skončí

Ale já chci bolesti rozumět