Bojjjím se svýýých snů
upřímných a strašlivých.
Plných divokých zrůd a psů.

Po probuzení dotek světla
postaví mě na nohy,
pak mozek rozskočí se ve dva
- jsem vtažen zpět do poroby

svého stereotypního života
uvázaného na kůlu osudu.
Malá je pro mě planeta,
kde vidím kol sebe jen ostudu.

Je mi smutno a chce se mi řvát,
však nikdo by neposlouchal - vím to, jsem si jist.
Radši jdu se skloněnou hlavou se životem se prát.

Pohrává si se mnou lehce.
Nebo oni? Nevím, jsem zmaten…
Střílí do mně šípy ze svého toulce,
pak obejmeme se jak se svým bratrem.

Přitom celé dny mě ničí
a já nevím, co dál dělat mám.
Žena má buď spí, nebo celý den ječí.
Nevydržím, nedokážu - do snu upadám.

A je to tu znovu -
ten koloběh života -
tak báječný či strašný -
jak každý si to udělá.

Sny mě ničí, tak pomozte,
potvory mě chtějí sežrat
prosím, prosím, tak mi pomozte
zachraňte mě od těch vrat.