V Německu jsem už několik roků a prošla jsem několik pracovních míst. Až na jedno z nich to nikde nebyl žádný med. Jednou to byla otročina ze strany Řeků, tvrdá sezónní dřina bez jediného dne volna. Noční uklízečské práce a neustálé sledování. V další práci pár měsíců bez výplaty a na konci zjištění obrovských dluhů u pojišťovny a státu. Práce, kde se na zaměstnance zásadně řvalo, a to ze vzdálenosti několika centimetrů, v podstatě přímo do tváře. Vydržela jsem tam jen dva týdny. Ale ani pak to nebylo o moc lepší. Jednání jako s otroky. Stůj, nebo střelím! Těžké koše dřeva a rozdělávání ohně v kamnech připomínající pohádku o Popelce. Další nabídka slibovala práci v krásném hotelu, nakonec se z toho vyklubalo rychlé občerstvení a příprava jídel. Nabíráte saláty, dortíčky, sklízíte plné tácy a utíráte stoly jako zběsilí.
Tím vším jsem si musela projít, abych se dostala do zdánlivě dobrého zaměstnání.
Nastoupila jsem v květnu, kdy už byla sezóna v plném proudu. Mí noví kolegové na mě neměli moc času, tak jsem si připadala trochu odsunutá, taková ta holka pro všechno. Udělej to a udělej támhleto. Musím říct, že tato práce je dost časově i psychicky náročná. Ani fakt, že personál byl ryze česko-slovenský, nic neulehčoval. Patnáctihodinové směny, pět až šest dní v týdnu, z lidí udělají divou zvěř. Ale i tak jsem se po pár týdnech (u některých až po pár měsících) stala společensky přijatou členkou personálu. Stala jsem se jednou z těch, kteří neutekli hned po prvním kopanci, vlastně jsem se nechala soustavně přemlouvat, abych zůstala.
Zaměstnavatelé, co se týče administrativy, jsou naprosto korektní. Víkendové příplatky, svátky, přesčasy, dovolená, prostě všechno je řádně zaplacené a všichni byli řádně přihlášení. Výplatní pásky měly všechny náležitosti, které jsou zákonem dány.
Co je na této práci tedy tak hrozné? Proč mám důvod se o tom rozepisovat?
První rok se zdálo být všechno dobré. Práce nás totálně vyčerpávala, ale bylo to každého dobrovolné rozhodnutí, zda to vydrží, nebo ne.
Šéfová přišla do práce, rosvítila světla, zapnula kávovary, vytiskla denní nabídku a my jsme se všichni dali do své práce. Sundali jsme židle, umyli jsme všechny stoly, parapety a skříňky, nachystali jsme kompletně zahrádku, zametli chodník a udělali spousta jiných drobností, které se nám staly denní rutinou. Kolem oběda přijel šéf, udělal si kafíčko, posadil se na štamtiš, kde má vlastní židli, vzal si noviny a asi hodinu si je pročítal. Když byl velký fofr, pomohl za barem, jinak proseděl celý den na svým stolem a ani jej nebylo moc slyšet. Šéfová odcházela pravidelně dřív, mezi pátou a sedmou hodinou, podle toho, kolik bylo práce. Šéf zůstával, a nám se někdy směna protáhla do ranních hodin, jindy jsme měli štěstí a opustili jsme budovu před půlnocí. Tak nějak vypadal běžný den v práci, ale postupem času se něco začalo rapidně měnit.
Během doby, kdy jsem byla v podniku zaměstnaná, se v něm vystřídala pěkná řádka obsluhujícího personálu. Já jsem to vydržela celkem čtyři roky, čímž se řadím mezi těch pár odolnějších stálic.
Nastoupila jsem v roce, kdy byl podnik přebírán, a rok od roku se novým šéfům zvyšovalo sebevědomí. A jednomu z nich i napoleonský komplex. Je to označení pro komplex z malé výšky, nebo z jakékoli fyzické indispozice. V tomto případě šlo spíše o indispozici psychickou. Jak se píše v moudrých knihách: „…jedinci s touto dispozicí mají pak předpoklady k přehnanému vynahrazování si svého malého vzrůstu nadměrnou útočností, v mezilidských vztazích se stávají hádavými až nepřátelskými. Chovají se jako dominantní jedinci, někdy asertivně, někdy dokonce agresivně.“
A tady se dostáváme k tomu, co na této práci rozhodně hezké nebylo. Lidský - nelidský přístup.
Pracovní prostor bylo takové malé jeviště, kde se občas odehrávala komedie, občas drama a sem tam i horor. Někdy jsme se smáli, bylo tu spousta momentů, kdy jsme si dělali my legraci z hostů, a jindy jsme se museli smát sami sobě. Jednou to bylo pivo v klíně hosta, jednou to byl elegantní pád s talíři, jindy to byla spousta legrace při leštění obrovské vany plné příborů po nedělním zápřahu. Prostě jako pracovní tým jsme nikdy neselhávali.
Ale přišly i chvíle, kdy jsme se na sebe nedokázali usmát, nebyla nálada a ani chuť. Řekli jsme si jen to, co jsme opravdu potřebovali říct, užívali jsme si toho klidu a těšili jsme se domů.
V poslední době, tedy asi poslední rok, jsme neustále pod dohledem a pod neustálým tlakem. Požadavky se zvýšily na nejvýšší možnou laťku, máme tolik pravidel, zákazů a příkazů, že se už občas bojíme i nadechnout. Mnozí z nás jsou znechucení chozením do práce a mají obavu z možných a opětovných problémů, které nás tam čekají čím dál častěji.
A hlavní postavou toho všeho je profesně mladý, ale pivem zestárlý šéf, který neměl ani potuchy o práci v gastronomii, dokud se nestal šéfem takového podniku. Z profese obyčejného zámečníka, stojícího u pásu se dostal na pozici "Boha nad půlkou světa". Strašně si užívá pocitu, že může někomu vládnout, mít pár poddaných a sloužících, kterým řekne „skoč“ – a oni skočí. A když neskočí, strčí je sám.
Dlouhé a náročné hodiny v práci umocňuje ještě delší pracovní nocí, čekáním na pár starých štamgastů. Šéfova pýcha a možnost dělat si, co se mu zlíbí, nás stojí místo patnáctihodinové pracovní šichty osmnáctihodinovou. A když ho chytne špatná pijácká nálada, dělá mu velkou radost dostat nás na úplné dno nás samotných. Ponižování a útočení na lidskou duši.
Jeho agresivita stoupá s náznakem jakéhokoliv odporu. Takže buď všechno poníženě odkýváte: „...Ja, ja, ja..", nebo máte okamžitý vyhazov.
A že kolikrát přihlíží i spousta diváků, to mu vůbec nevadí. Když se dostante do svého živlu, klidně nás seřve před půlkou světa. Nejednou se toto divadlo odehrávalo v naplněné restauraci. A nejednou jsem měla hlavní opoziční roli. Ale výhra je vždycky na jeho straně.
Každý z nás si tím prošel. Každý z nás jednou stál a nechal na sebe házet špínu a popel. Pro něj jsme jen zvěř, jsme jen trn v oku, otroci, které by nejraděj bičoval jako za otrokářské doby v Americe. Jednou je to kvůli propiskám, které nejsou vzorně nachystané při počítání celodenní tržby, jednou je to kvůli české mluvě, která je mu tak odporná, že za každé slovíčko nám hrozí okamžitá výpověď. A co se mu protiví nejvíc, je to, že jsme ve tři hodiny ráno unavení a nevyzařuje z nás žádná energie. Vždycky se něco najde.
V jednom kuse jsme sledováni, jak kamerami, tak neustálým dozorem. A přesto všechno jsme pořád v podezření. Nedůvěra vládne prostorem.
A snad právě navzdory tomu se mezi personálem daří přátelství, porozumění a lidskosti, někdy dokonce i lásce.
Všichni, kteří občas trpíme těmito opileckými výbuchy arogance, ponižováním a nenávistí k naší vlastní národnosti, táhneme za jeden provaz. A i když nebudu lhát a přiznám, že tím, co mě tu drží, jsou samozřejmě peníze, tak bez přátelství a podpory ze strany kolegů – jedné z mála naprostých jistot tady – by ani zmíněné peníze nemohly být dostatečnou motivací.
Na práci v zahraničí je potřeba se vybavit trpělivostí a odvahou. Ctižádostí a sebedůvěrou. Odměnou za tvrdou práci se vám dostane zkušenost k nezaplacení. A peníze. Je to jako misky vah. Něco zlého pro něco dobrého. Je jen třeba zvážit to zlo s dobrem. Aby toho zla nebylo přespříliš.