bojím se dovnitř břehů
zpovzdálí zimničních stromů
vzpomínka objala mě způli

kéž zchladila by jitro
upřené rudnoucím horizontům
do zákrutů těl

a zamávala touze křídly

        z prachu snídám slunce
        o rosu prosí komory
        komorné vytrácí se
        když praská rtů žebroví

vrůstám do kolen

          *

jen tak prostě
na kořen usedl ledňáček
co složil pestrost do šuplíku
jako já milostné dopisy

už nevím kdo požádal vítr
aby schoval prsty do kapes
a přestal si pískat

na nás poschovávané
mezi pelechem a vodou

obyčejně     jako řeka utíká pryč
když i ona bojí se břehů
na hřbetě unavenou smrt

krok vpřed
a pořád je ticho

než rozkvetlé rozety
v barvách vdov
seskočí z nebe

a hlína začne vzývat boha