, 26. 5. 2014, Povídky
Síně se roztřásly těmi slovy. V unisonu tří, a přesto jednoho, zazněla lítost, bolest i vítězství. A tak byl pohřben. Zaživa vložen v její útroby. Skryt zrakům, ustrašeně bilo jeho srdce a jeden by si myslil, že to je jeho konec. Jeden si to opravdu myslil. Leč vyrván byl z jejího lůna. Nevyhrabán divou zvěří, neobjeven zachránci, přesto spatřil pokorné oči němých. Jen opodál supi hodovali v krvavé lázni tisíců nevinných duší.
Zestárl. A kdo by ne, v té chvíli. Tu dívka, smrtí mrtva před ním leží. V očích plaček dávno těší ji náruč zemřelých v nejhlubší jámě šeólu. Avšak zaživa, říká, ona jen spí. Ruku v ruce, dlaň s ní spojí, tu vyrvána je z mrtvolných snů a zděšena, komuže snad pohřeb strojí.
A supi nenasytní, dávno strávili duší tisíce. Lačně baží po jedné, té z lůna vyrvané, té zaživa pohřbené v útroby. Lační po hlasu Síní. Tentokrát nejprve po hřeb strojí. Znovu a znovu, zaživa, hřeb po hřebu, k pohřbu jej valí.
A kámen byl odvalen. On, mrtvý, pak zaživa pohřben, vstal a odešel do Síní. Tři vítali se, ač jeden byl přítomen. Tam přimluvil se, aby za život po hřebech vyrval navždy smrti ty, kteří byli pohřbeni pro život.
Jedni dušují se, že pravda to je. Jiní stejnou duši do pekel by vrhli, kdyby na tom zrnka pravdy bylo. A já poslední hřebík do své rakve ťukám, nebo pohřben jsem již zaživa, jako přede mnou mnozí, kteří slyšeli báchorku. O zemřelém, jenž mrtev zaživa vstal, aby pohřbeným pro život, po hřebech, svůj život dal? Kdoví. Po zádech mi běhá mráz. Přerývaný dech se krátí. Hlína nade mnou koulí se jak hrachy z mých očí, když střecha mé malé předSíně těžkne.
Musí to být pravda.