Měl pět bratrů a žádný ho nepřežil.
Luigio Éscobar byl poustevníkem v horách Kolumbie.
Dnešního dne oslavil sto let své existence.
Nikdo z jeho sousedů nechápal, jak je možné, že může být tak starý. Opravdu nikdo z lidí, kteří ho v jeho domovině znali, nebo jej kdy potkali, tomu nedokázali rozumět. Vždyť přeci žil v horách a žvýkal hrsti koky denně jako ostatní...
Luigio měl zvláštní dar,
který nezdědil po svém otci ani po své matce.
Byl nesmrtelný. Jenže jeho dar mu po těch sto letech začínal být na obtíž.
Celé roky byl sám starým poutníkem, rádcem a dobrotivcem, ale lidé ho měli za bláznivého mladíka. Už toho měl dost. Jednoho dne si usmyslil, že to musí skončit. Jednou provždy!
Odebral se tedy do hor, aby tam zašel hlady.
Bloumal po okolí Laguny del Buey daleké míle od svého rodiště. Potuloval se v divočině roky. Drápal se přes vrcholky And
a za sluncem hranice nehranice.
Jenže pořád nic. Nešlo mu umřít.
Vzpomínal na své bratry a zesnulou ženu s dětmi, které mu nikdy nedopřály vnoučat a utekli hledat své štěstí na sever.
Po čtyřechstech čtyřiceti a čtyřech dnech bloudění, vyhýbání se lidským stopám, hladovění a všelikého utrpení potkal lamu. Velikou, hnědou a chlupatou lamu s mládětem, které se zrovna učilo držet na nohou. Klepaly se mu všechny čtyři, ale nevzdávalo se. Ani když spatřilo Luigia, kterého se očividně bálo. Ten v tu chvíli pochopil, že ono mládě má něco, o co stojí bojovat. O lásku své matky i když ji zná několik hodin.
Jenže co on?
Všechny milované již ztratil. Když si najde nové, ti zemřou také.
Umřou ale šťastní, protože on je bude milovat. Tak jako to mládě matku lamu, která ho neopustí, dokud ji potřebuje.
Tak se tedy moudrý Luigio vydal nejkratší cestou z hor. V jedné malebné Peruánské vesnici potkal pasačku lam. Nebyly tak veliké a vznešené, jako ta co ji potkal s mládětem. Ta by jistě zastiňovala onu vznešenou krásu pasaččinu, která naprosto očarovala jeho srdce. Jmenovala se Manuela.
Vzal si ji za ženu a měl s ní mnoho dětí, které vychovával s láskou v úctu k přírodě a zvláště pak lamám, které byly rodinnými zachránci po celá další léta.
Luigio žil déle a déle. Po dětech byla vnoučata a ta měla také děti. Nakonec měl Luigio tak početnou rodinu, že se již nikdy nemusel obávat samoty. Už se z něj nikdy nestal poustevník zahleděný do svého nitra meditující na vrcholcích velehor. Naopak,... stal se nejsrdečnějším, největším a nejmoudřejším učitelem v okolí, kterého všichni doopravdy milovali víc než cokoliv na světě. Po několika stoletích však zmizel.
Jestli zemřel nikdo neví.