první část
V polovině osmdesátejch ještě ani malý Jirka netušil, že za pár let přestane oslovovat svého učitele klarinetu soudruhu a že maloobchodní cena klarinetů vyletí znatelně nahoru.
Poklidně, v pomalém tempu normalizace chodil do základní umělecké školy a dál ho hře na nástroj Pavla Smetáčka připravoval učitel Otakárek, kterého Jirka oslovoval „soudruhu“.
Soudruh učitel Otakárek vlastně soudruh vůbec nebyl, ale vysvětlete někdo desetiletému kloučkovi, který se hrdě hlásil k pionýrské organizaci, rozdíl mezi soudruhem a nesoudruhem. V době, kdy většina kapacit získala přízvisko „kapacita“ díky svému soudružství, získal soudruh učitel Otakárek přízvisko „kapacita“jen díky své píli a bravůrnosti – a to je dnes pro Jirku záhada, tehdy o tom nepřemýšlel...
Jirka se učil na klarinet, ale neměl, dle soudruha učitele Otakárka a pravých soudruhů ze ZUŠky talent ani nadání. Je těžké projevit um ve chvíli, kdy nad vámi někdo stojí s paličkou na bubny, jež co chvíli udeří do vaší nevinné hlavičky. A když vám někdo řve do ucha: ráz a dvá a tří a čtýř – pořád do kola, jen někdy: es ta tá, es ta tá – atd...
Podle Jirky byl Otakárek přísný, někdy až tak, že se Jirka ze strachu s paličky a slin, dopadajících do okolí učitelových úst, v době zvýšení jeho hlasu, několikrát počůral.
Dnes, při zpětném pohledu ví, že tenkrát stačilo jen upřít na Otakárka psí oči, zakňourat a úpěnlivě zaprosit: „Soudruhu, prosím vás, mohu se jít vyčůrat?“ a na to vezměte jed, že učitel, který nebyl soudruh a rozuměl svému řemeslu, by chlapečka pustil, neboť sadismus a nesoudružství nejde dohromady, o čemž byl Jirka skálopevně přesvědčen.
Po čtyřech letech pravidelné výuky a ještě pravidelnější domácí přípravy, jež probíhala rovněž ve strachu a slzách, (jen moč chyběla), byla Jirkova hra stále na úrovni žáčků v druhém až třetím ročníku. Spolužáci – dá-li se mluvit o těch, které Jirka míjel, nesouce kufříky s nástroji, na schodech ZUŠky, jako o spolužácích – postupovali po čtyřech letech výuky hry na nástroj do druhého cyklu, tzn. mezi machry Smetáčkovského typu.
Tehdy si soudruh učitel Otakárek zavolal do hudební školy Jirkovy rodiče. Dostavil se táta, neboť uměl noty a byl hlavou rodiny. Učitel Otakárek vedl s Jirkovým tátou vášnivou debatu, při níž by na divokém západě létaly židle i půllitry a skončila by potupnou smrtí. V podmínkách osmdesátejch však k ničemu takovému nedošlo a rozhovor byl ukončen ústní dohodou.
Jirka už ví, že tehdy měl pilně cvičit a nenechat si klarinetové virtuozství protéct mezi prsty. Jenže tehdy se u Jirky probudily první klukovské chutě; Jirka si místo cvičení etud prohlížel Burdu, a už ne jen ty stránky o vaření. Chodil taky „si hrát ven s klukama“; s klukama sice byl, ale nehráli si na babu a na schovku, okukovali holky i ženy a fantazírovali...
„Příští září nastoupí Jirka k dokončení základů klarinetové hry do Měksu
(rozumějte: Městské kulturní středisko bylo tehdy poslední štací šumařů, jejichž ambiciózní rodiče stále doufali v zázrak).
Čtvrtý ročník může ještě dochodit k Otakárkovi na ZUŠku, ale nemůže již od soudruha čekat, že kvůli jednomu nepovedenému žákovi přijde o rozum!“ přetlumočil doma táta výsledek rozhovoru se soudruhem učitelem Otakárkem
druhá část
Jirka se postavil jako vždy do pozoru, ale nebyl to ten pravý pozor, který by se od pozoru čekal. Jirkův pozor byl malinko přikrčen, ale nebyl to ani pohov, neboť i v tom přikrčení bylo cítit velké napětí a očekávání.
Na notovém stojanu škola hry na klarinet od B. Zákosteleckého, díl první; zatímco jeho vrstevníci sjížděli již díl třetí; a očekávání, až soudruh Otakárek zapíše předem známý výsledek hodiny do třídnice a postaví se nad Jirku, drže výstražně ve své pravici paličku na bicí.
Učitel dopsal, otočil se na své židli a aniž uchopil cokoli do své pravice, či levice, prohlásil: „Tak spusť!“ načež zapnul metronom a stále sedě na otočné židli, zasněně se zahleděl kamsi do dáli vpravo od Jirkových ramen vypadal dokonale nepřítomně.
Co může vidět na bílé zdi? pomyslel si Jirka a jelikož etuda, již hrál sestávala z celých tónů a její rozsah nebyl přes jednu oktávu a také, že učitel působil tím dokonalým nepřítomným dojmem, podíval se chlapec nenápadně přes rameno na zeď učebny. Jenže to byla veliká chyba!
Chybami se člověk učí!!!
„Kvííík!“ ozvalo se z ebenového nástroje. Jirka i Otakárek zbystřili a podívali se na sebe, každý jinak.
Jirka jako vystrašený hlodavec, očekávající v laboratoři testující nové pesticidy pomalou a bolestivou smrt.
Otakárek jako… jako otakárek, jenž spatřil oslnivě okrový květ prvosenky jarní (ale kdo ví, jaké barvy otakárci vidí) – to však jen asi dvě vteřiny. Potom zbrunátněl jako, když pozorujete bouřkový mrak těsně před vypuštěním přes tmavě červené sklíčko a zařval: „Co to! Jak to! Proč! …koukáš, kde co lítá! …máš tam jen stupnici C-Dur, ani tu nezahraješ? Ach bóže, zač mě trestáš! Přestaň a dej to sem, poslouchej, ať se Zákostelecký nemusí otáčet v hrobě!“ a prudce se postavil vedle chlapce, až se vše slilo v záblesk…
„Ale on ještě žije, soudruhu.“ snažil se Jirka
„Ticho!!! Poslouchej!“
Otakárek vytrhl Jirkovy nástroj, otřel do rukávu chlapcovy mikiny plátek a vložil hubičku do úst. Metronom vyťukával rytmus Mtatata, Mtatata. Na třetí Mtatata učitel spustil, bez chybičky a ještě přidal malý nátryl, jenž Zákostelecký vepsal do závorky (jen pro machry). Přehrál etudu a chystal se vrátit klarinet se slovy: „Takhle, mladej, žádný kvíkání nechci rozumíš?!“ načež by sáhl pro paličku a praštil Jirku přes přikrčenou hlavu.
To vše by Otakárek byl po své demonstraci hry na klarinet udělal kdyby, kdyby…
Kdyby mohl. V momentě, v kterém dokončil svůj přednes a vytahoval nástroj z úst, mu došlo, že to nejde a v tu chvíli viděl, proč.
V tu chvíli to viděl i Jirka. Ústa učitele se stala součástí klarinetu, nebo klarinet součástí úst, předěl, který tvoří hranici černého ebenového dřeva a úst zmizel. Učitel měl v očích děs a chtěl vykřiknout, pomozte, pomozte, ale ozval se jen sled tónů C,H,A,G,E,F,F,G,E,F,G – což není nic jiného, než píseň: Ráda, ráda, můj zlatej Honzíčku a začal pobíhat zmateně a zoufale po učebně. Podíval se na svého žáčka a už, už sahal po paličce na bicí, jenže jakmile pustil klarinet jen jednou rukou, hlava se mu prudce naklonila dopředu a nástroj se opřel o linoleum. Slzy vrazily do Otakárkovo očí. Jirka ho pozoroval, ale neudělal nic, stál před pultíkem jako z kamene a cítil, jak mu cosi teplého teče po pravé noze. Pak kdosi zaklepal, asi náraz klarinetu o podlahu způsobil nečekanou ránu, a to i v ZUŠce, kde se vyučuje hře na tympány. Soudruh učitel vzhlédl za pomoci rukou, jež přidržovaly nástroj, ke dveřím, chtěl zvolat, dále, z klarinetu však vyšlo jen: Ráda, ráda, můj zlatej Honzíčku, načež někdo vzal za kliku. Klika se pohnula, jenže pak ji ten neznámý za dveřmi pustil a byly slyšet vzdalující se kroky. Otakárek se zkroušeně pootočil směrem k zavlhlému Jirkovi. Byl to pohled, který prosil, žadonil, psích očí pln a Jirka pochopil, co musí udělat. Musí tomu protivnému soudruhovi učitelovi pomoct, zbavit ho jeho břemene. Přitočil se k učitelovi, popadl oběma rukama klarinet a vší silou zabral opačným směrem, než zela jednolitá ústo-hubička. Ozvalo se zaúpění: Ráda, ráda, můj zl... a pak ticho.
Jirka tam stál v ruce držel klarinet. Naproti zachránci stál Otakárek. Učitel se ale pomalinku sesouval k podlaze.
Protože učitel neměl hlavu! Hlava zůstala na konci klarinetu i s důkladně uvázanou kravatou…
třetí část
„Vidíte, probouzí se!“
Jirka se rozhlédl, byl na bílé posteli, v bílém andělíčkovi a u postele stály dvě bílé zdravotní sestry.
„Pusťte sem rodiče,“ řekla ta hezčí a pokynula té ošklivější. Ta zvolala: „Maminko, tatínku, už můžete!“
„Jiříku, to byly ty nejhorší dva měsíce v mém životě,“ vzlykala máma a táta dodal: „Sláva! Snad ti ten otřes mozku po úderu paličkou nezanechá následky.“
„Otřes… Palička… ??? Co se stalo s tím tělem?“
„S tělem??? …chce tě vidět pan učitel Otakárek a omluvit se za to zranění…“
„Soudruh?“
„Pan učitel… už žádný soudruh… vstupujeme do nové éry, synu.“
Tak se Jirka dozvěděl o sametové revoluci, v níž značná část soudruhů přestala být soudruhy a stala se „nesoudruhy“.
„Ahoj Jirko, jak ti je?“ uvítal chlapce pan Otakárek, který neměl na krku žádnou jizvu a ústa měl jako vždy plná zubů, úsměvů a připravená popadnout hubičku klarinetů či saxofonů. „Moc mě mrzí, že jsem ti způsobil nepříjemnosti, ale… ale… měl jsi víc cvičit!“ dodal. „A mám pro tebe skvělou zprávu, na MěKS nejdeš. Budeš i nadále chodit ke mě do ZUŠky, dobré, co? Slibuji, že už paličky do rukou nevezmu… a do hlavy tě už bouchat nebudu!“ dokončil a poslal Jirku k zemi podařeným direktem na solar plexus.
Dříve než ztratil vědomí, uvědomil si Jirka, že sadismus není výsadou pouze soudruhů.