, 4. 5. 2014, Povídky
Ve Tchýni bylo ten večer dost plno. Všechny ty ksichty kolem sebe jsem důvěrně znal. Místnost byla zahalená kouřem a falešnejma melodiema čtvrtečních zpívánek. Každej tejden stejný klišé. Očima hledáš jakoukoliv spásu proti svýmu stereotypu. Wonderwall a Proklínám.
Lil jsem pivo a čuměl. Přirazila mě ke zdi. Vyslala silný paprsky odněkud zevnitř sebe a na celejch sedm metrů zamířila jako snajpr. Nemohl jsem se hejbat. Objednal jsem panáky. Na dálku. Whiskey nesnáším, ale připadal jsem si jako ostrej chlap. Mariňák. Donesla mi svoje telefonní číslo na papírku a jako drzá pošťáčka mířila zpátky na základnu. Domů. Cejtil jsem se jako malej kluk, kterýmu máma koupila párek v rohlíku.
Někde po cestě mi ukápla trocha kečupu na tričko. Všechny supr věci zanechávaj stopu. Když jsem ji o pár dní později líbal, nemohlo mi bejt skvěle. Je to něco jako Mít a nemít co napsal Hemingway a my se o tom bavili ještě hodně dávno potom. Ty máš. Sedíš na zahrádce někde v centru a za ruku držíš holku, se kterou vedeš svý oblíbený řeči. Jenže ji nemáš. Nejde mít jakejkoliv nárok na někoho, kdo si tě vyhlídnul až jako druhýho. Všechny dotyky jsou promyšlený klikání myší. Přinášej otazníky místo tří teček. Bez vypnutýho mozku mi to nikdy nešlo. Měl jsem zapnutej senzor intenzity dokonalýho porozumění a doufal jsem, že brzo vybouchne. Vrhnem se na sebe..., viď? Jednou... V tom velkým ohni jsme mohli dělat jakoby nic. Místo toho vytryskly slzy a já jí potichu vyčítal, že neumí žít. Chtěl jsem vypadat chápavě a nevěděl jsem, jestli mám takový odepírání podporovat svým neupřímným obdivem.
Několikrát to samý. Dusil jsem sám sebe a tohle sebetrýznění jsem nedokázal ukončit. Lidi furt dělaj věci, co jim škoděj. Kašlou na to. Přežíraj se sladkým a choděj do rychlejch občerstvení na přepálený klobásy. Když tě chytne chemie tvejch slin, nejde přestat. A já jsem nedokázal vyčistit ten kečupovej flek na svým tričku. Zapálil jsem cigáro sirkama proti větru. Nechtěl jsem o žádnou ze svejch špatností přijít. Chtíč riskovat dokud dejchám. Průměr přece žijou zvířata. Nažrat se, jít srát a nějak usnout. No a ráno zase. Do práce.
Všechno jsme si vysvětlili. Nemá to cenu. Nejde to. Budeme kamarádi. Tiše jsem to přijal, ale ten ohromnej otazník tajně visel někde nad tím vším v Riegrovejch sadech u vyhlídky. Její ruka mi vyklouzla. Lidi si užívali sluneční paprsky a já je nenáviděl. Jen tak. Zůstal jsem tam na tý lavičce přikovanej. S ní, sám. Kdy zas blíž? Víš, tenkrát mi něco říkalo, že je to jenom taková krátká pauzička na oběd. Nastavil jsem si co nejhezčí spořič obrazovky. Pár měsíců jsem obdivoval krásky pro dlouhou chvíli. Jejich těla tě posílej, i když to tvoje milovaný neviděj rády. Pak oblíkneš svý oblíbený tričko a karavana jede dál. Veze tě, dokud svý sny nevyklopíš oázám.
To nadšení. Já, pejsek Tonda, vyvětranej na svý louce, plnej sil. Slečna pošťačka pořád stejná. Poslali jsme pár drinků. Zavyl jsem soundtrack z Nebezpečnejch známostí. Every you, every me. Pár objímaček. Ruce a polibky. Nechápal jsem svojí odvahu ubližovat sobě i ostatním. Řezat ostře. Do masa.
Mluvila o svým klukovi a za pár minut neměla jak. Byl jsem drzej a netušil, k čemu nám to je. Číst tak, co prožívá. Spatřil jsem v jejích lesklejch, prosících očích zmatenou silnou holku, co neustoupí. Kdo nevidí cesty k výhře, prohraje, takže jsem se zhulil jako prase, poblil jsem záchody a musela mě doprovodit domů.
Nastalo období zvláštního pocitu, protože ta lentilková maska šla na chvíli pryč. Stačil jenom strach. Bál jsem se, že to nezvládnu. Jenže pak se ti začne motat celej svět i z něčeho jinýho než je tráva. Jel jsem po nejdelších jezdících schodech v Praze a měl dost času na přemejšlení.
Podporovala mě v psaní. Chtěla, abych byl šťastnej. Já jí slíbil, že napíšu punkovou povídku. Tvrdá hudba a měkký lidi. Mělo to bejt bezchybný, originální a zvučný. Přemejšlel jsem nad tím na těch schodech na Míráku a nedokázal jsem myslet na nic jinýho než na ní. Moje srdce tlouklo někam do Dejvic, ale tam dole nemělo signál.
Doma jsem se nořil do patosu. Hltal jsem hroznový víno a zapomněl jsem si ho omejt. Byl jsem pořád trochu mariňák, jenže jsem netušil na jaký straně bojuju. Udržet si člověka, kterýho jsem měl rád by znamenalo držet hubu a krok. Prožívat něco reálnýho znamenalo vytáhnout zbraň a pálit ostrý. Říct pravdu o tom, jak těžký je nemít možnost se rozhodnout. Skočit do vody a vždycky někde vyplavat. Kolem ostrova plnýho tý protivný holky. Plaval jsem v ropnejch skvrnách a krmil rozmazlený zlatý rybky štěstí. Všechny skvrny zaschnou a sen o štěstí nesmeješ. Zůstane v tobě.
Tak trochu Mýt a nesmýt a žádnej nudnej Hemingway. Jednou jsem s celou tou špínou musel...Ven. A za chvíli vyrážíme. Druhej den v kuse. Zejtra maturuje. Venku svítí jaro. Mám studený ruce a rychle dopisuju. Takovou ichformu. Pocitovku. Stejně umím psát jenom o sobě. Když nerozumíš pocitům těch...věčně nespokojenejch miláčků, je to složitý. Pět cigaret a dvě malý pivka z vrácenejch flašek. Na zimáku se hokejisti perou o poslední šanci zvítězit. Až sundaj dres, budou vědět, jestli do toho dali všechno.
Měl bych jí zavolat. Čeká ji korektura. Docela náročná. A pak...?
Pak třeba tu pointu vymyslí za mě.
...