, 3. 5. 2014, Povídky
I.
Dny hojnosti nenastanou nikdy, ale pokud přemýšlíme ve správných relacích, můžeme se přiblížit ráji.
Po dlouhé a vyčerpávající cestě pouští byly obrovské, nepřirozeně vzrostlé stromy, zvířata, která připomínala známé živočišné druhy (ale nebyla jimi), a jezero s chladnou vodou, ta nejkrásnější odměna, jakou si dokázala představit.
Ano, našly by se výjimky. Vlastně několik. Matka, otec, bratři.
Dva dny probrečela, ale nedalo jí to nic než další přívaly smutku a sebelítosti. Proto třetí den přestala. „Takže tak,“ opakovala si, když stála na jedné z mnoha skalnatých vyvýšenin a shlížela do údolí. „Takže tak.“
Čtvrtý den všechno znala. Zapamatovala si každý kout, každou mez, každý strom.
Pátý den začala sbírat materiál, potřebný ke stavbě příbytku. Chtěla něco skromného, ale když uviděla, jaké úžasné tvary dokázalo záření vytvořit z částí stromů, rozhodla se pro mnohem větší projekt.
Když jsem byla malá, chtěla jsem být princezna, řekla si v duchu, protože mluvit nahlas přestala a už nikdy v budoucnu neměla svůj dar řeči použít.
Šestý den začala se stavbou a nejen ona sama, ale i zvířata, žijící v tomto kraji s ní, uznale kývala hlavami, jak neuvěřitelně rychle jí jde všechno od ruky. Palác pro paní světa.
Sedmý den odpočívala.
II.
„Už to trvá moc dlouho,“ řekla dívka. Seděla na kameni a špičkou tenisky kreslila do písku kruhy.
„Bude trvat, než všechno poberou. Možná už na žádný supermarket nenarazíme.“ Kluk se rozhlížel kolem sebe. Neviděl nic jiného než písek a na obzoru tenkou stužku hor. Město zůstalo daleko za nimi.
„Co noha?“ zeptal se.
„Fajn,“ odpověděla dívka. Kotník nekreslící nohy měla oteklý, ale nevšímala si toho. „Říkali, že vezmou zásoby a dorazí sem za námi. Už jsou to dva dny, to přece není normální. Co když se jim něco stalo?“
Vedro bylo nesnesitelné. Kluk přemýšlel, jestli má tohle všechno vůbec cenu. Pořád ještě dýchali a doteď si zachovávali i zdravý rozum, ale to celé bude nakonec k ničemu, protože v pustině se tak jako tak nedá dlouho přežít.
„Budu muset jít za nimi,“ rozhodl. „Vrátím se. Ty tady počkáš.“
„To ne. Sama nebudu,“ protestovala.
Vyřešil to po anglicku. Když se probudila z krátkého spánku, byl pryč. Zůstal po něm jen rozvrzaný vozík a na něm několik kanystrů s vodou. VŠECHNA jejich voda.
Vydala se za ním. Sledovat stopy jeho pěti nohou nebyl velký problém, protože těmito místy nikdo neprošel už dlouhou dobu.
Když ho našla, byl mrtvý. Všechnu vodu nechal jí, jako správný starší bratr s duší gentlemana. Měl jen malou šanci a tak tu sestřinu o trochu zvětšil.
Přemýšlela, co bude dělat dál. I když se bála si podobnou věc připustit, přecejen věděla, že rodiče se zásobami na místo srazu nepřijdou.
Otočila se čelem k tenkému proužku pohoří na horizontu a vyrazila.
III.
Zvykla si, že nic není jako dřív. Stromy, tráva, voda. Zvířata. Ani ona. Roky nepromluvila, nezasmála se, nevzpomínala, protože nechtěla, aby jediné, co jí bude ozvláštňovat zbytek jejích dnů, byla beznaděj. Dávno nezkoumala svůj odraz na vodní hladině, když postávala u jezera. Dívala se jen do dálky, na obzor.
Zůstala sama a tohle mělo smysl.
Tohle všechno bylo její.