Když vstáváš – ještě den je bledý
tak něco dáš si k snídani
poprvé a naposledy
zas až pak večer, u besedy
pojíme, jak dřív Římani.
Vždyť na svačiny, na obědy
kde asi člověk sebere?!
Toť pilíř ekonomské vědy:
kdo neplatí, ať nežere!

Chceš večer teplé jídlo denně,
a ne „si namazat!“
To nepochopíš, přirozeně,
kdos nikdy neměl hlad.


Jó, bufet - cesta do trapnosti
vždycky tě vábí na sta mil,
on, vědom si tvé důstojnosti
která z hrdosti se postí
skrytě tobě oznámil:
„Zas role askety se zhosti,
měj rozum, vždyť jsi bez peněz.“
Však co záleží na hrdosti,
když srdce volá: „Pij a jez!“

Ach! Namlouvat všem: „Nemám chuti,“
či zas somrovat?
Ne, nechápeš ta rozhodnutí
kdos nikdy neměl hlad.


Jdeš městem – tolik vůní, chutí
se ulicemi rozlévá
v žaludku prázdném cítíš pnutí
a chřtán jakoby plný rtuti,
že člověk málem omdlévá
a kolemjdoucí, jak jsou krutí,
těch párků! Pizz! A hranolků!
Ne chtivost; nezbytnost tě nutí
aby sis vsadil „na čórku.“

Máš ruce v kapsách, oči klopíš,
je těžké odolat!
To stejně nikdy nepochopíš
kdos nikdy neměl hlad.

A doma vedeš s bídou válku,
pravidelně od středy
s hrůzou čekáš na obálku,
kdy sem pošlou sociálku
že ve škole obědy
neplatíte pro Natálku!
Do kamrlíku vměsnáni,
v práci vám platí decimálku
- nebo jste nezaměstnaní.

Prý dává chudým dávek moře
ten náš štědrý stát?!
Tos nikdy nebyl na podpoře
tos nikdy neměl hlad.

Proč?! Ptám se – v dnešním blahobytu
někdo o žvanec soupeří?
Proč všechno zbyde na elitu
a není na pronájem bytu,
na školu, pračku, večeři?!
Přestaňte, sakra, vinit mi tu
„flákače“, „socky“, „cikány.“!
Myslete na solidaritu
a obraťte zrak na pány.

Však jestli přibývat nás bude,
tak může se ti stát,
že padneš i ty mezi chudé,
kdos nikdy neměl hlad!