, 20. 4. 2014, Povídky
Sotva šel. Ranní slunko na pražském Václaváku mu pálilo poslední zbytky zraku. Turisti si fotili Národní muzeum a on se jim snažil vyhnout. Připadalo mu, že je horko, ale oni na sobě měli bundy. Kousnul do toastu z Mekáče a chystal se vrátit dolů.
Černé dveře bez označení se otevřely. Prošuměl kolem herních automatů a opatrně scházel schody. Červený koberec se zlatými korunkami se tvářil čistě a slavnostně ho vítal. Však ho také před chvílí paní uklízečka luxovala. Cítil, že by také potřeboval trochu pročistit. Stačila by hlava.
Hrálo se nonstop. Poker. Sympatická krupiérka, která tu s nimi seděla už nějakých čtrnáct hodin se smutně usmála a vyzvala ho ke koupi nových žetonů. Už by asi také ráda šla někam domů. Spát.
Usadil se. Pocitíl lehkou bolest v zádech. Další dva tisíce už ho nevytrhnou. Byl v tom za dvacet.
- Ale, ale, pane profesore, ještě se vám nechce jít spát? - Říkali mu profesor, ale on učil jenom na základce. Dřív dost pil, a tak se nedostal výš. Mladík naproti měl v žetonech většinu jeho peněz. Tedy bývalých. Nebyl mu sympatický. Chtěl ho porazit. Jeho poznámku nechal bez komentáře.
...
Hra začínala být ještě ospalejší než on. Před chvílí si spletl listy a kříže. Byl rád, že si to přiznal. Přesto se nezvedl od stolu a nevěděl proč. Všichni museli páchnout jako čerstvé uzeniny. Kouř. Káva a spousta studeného potu. Jeden krupiér nedávno chytil infekci do prstu přimo ze žetonů.
Jeho peníze mizely. Všiml si, že mizí i žetony jeho protihráčů. Z něčeho to kasino žít musí.
Protivný kluk před chvílí odešel. Prý k přítelkyni. Pokeroví hráči nemají přítelkyně. Zamrazilo ho, když si vzpomněl, že kdysi nějakou měl.
Chtěl si o tom promluvit. Všiml si, že se blíží střídání krupiérů a zaradoval se. Svoji prohru na chvíli vytěsnil.
Simona si sedla na bar. Konečně přestávka. Byla otrávená. Deset hodin ráno a ti gambleři pořád neměli dost. Nudní chlapi. Hráli o pár šupů, protože už všechno prohráli. Nebavili se spolu. A k učiteli cítila odpor. Kdyby ho tak viděli jeho žáci. Jako trosku. Kvůli kartám. Během směny vykouřila už dvě krabičky cigaret. Kašlala na to. Objednala si kávu a otevřela třetí.
- Smím Vám připálit? -
Učitel byl trochu nervózní. Líbila se mu. I při tak dlouhé směně voněla a neustála držela pozornost.
- Kdybyste chtěla koupit třeba energeťák, stačí říct. -
Nevěděl jak na to. Nechtěl si ji kupovat, neměl ani za co, ale nějak tu konverzaci začít musel.
- Jak to vůbec můžete vydržet. Tak dlouho. S námi. -
Už zase ji někdo otravoval. Kéž by měla alespoň jednu přestávku klid. Jako zaměstnankyně musela být slušná, ale chtěla ho co nejrychleji odpálkovat.
- Díky, to je dobré, mám už čtvrté kafe. Je to o zvyku. Jako všechno. Ale přiznám se, že už bych nejraději šla domů. - Vyrobila co nejméně křečovitý úsměv a odvrátila pohled zpět. Někam mezi druhý konec baru a popelník.
Učitel to pochopil. V ní jedinou v tomhle baráku doufal. Jenže...kasino asi není to správné místo pro psychoterapii. No. To tedy vážně ne. Vybral zbytek peněz a objednal si taxi. Dorazil domů a usnul. O ničem nepřemýšlel. Všechno zlé nechal pod rohožkou u vchodových dveří.
Když se vzbudil byla tma. Neděle. Devět večer. Posadil se na postel a nic necítil. Na nic nemyslel. Krabička cigaret na nočním stolku byla prázdná. Lehl si a sledoval strop.
Simona pracovala. Už zase. Bolelo jí v krku, ale musela. Smála se a mluvila na lidi, kterými pohrdala. Obtloustlý podnikatel sedící vedle ní ji pohladil na stehně. Naučila se tyhle věci ignorovat. Těšila se. Za tři měsíce už konečně bude bez dluhů.