GNORR – CESTA POMSTY
Byla to krvavá bitva, plná utrpení a křiku. Dvojice čelila přesile – nerovný boj skončil po chvíli. Než stačila podléhající dvojice vykřiknout zaklínadlo, umlčili je jejich nepřátelé.
Nebohá, zesláblá Quitana byla odhozena velkým obloukem mezi opodál stojící křoviny, kde ztratila vědomí, když po chvíli přišla k sobě, shledala, že je sama, že je po bitvě, a že nad pustým bitevním polem se vznáší tajemný klid…
……………
"Gnorr! Gnorr!" ozvalo se zpoza žebříku, který nikam nevedl a ten, komu sloužil, ho užíval ke zcela jiným účelům.
Byl k němu kdosi připoután jakýsi tvor, snad patřil kdysi také on k lidem. Nyní však spíš zvíře. Téměř dvoumetrové, zarostlé tělo zakončené neuvěřitelně kulatou, po bitvě zploštělou, černými vlasy porostlou hlavou. Dvě mohutné, svalnaté paže dávaly vyrůst rukám, spíš tlapám. Nohy měl schované v tmavě hnědých mandžestrácích.
"Cože ?!?" otázal se ten, komu dnes říkají člověk a nechápavě se podíval na svého druha. Ten mlčel, jen opětoval nechápavý pohled, ve kterém nebylo nic, jen nenávist.
"Gnorr! Gnorr!" opakoval spoutaný a nepřítomně pohlédl na své věznitele. Vypadalo to, že si je pozorně prohlíží, ale neprohlížel, za prvé nemohl a za druhé měl jejich tváře již uloženy hluboko v paměti
Ti, kterým dnes říkají lidé měli k lidem daleko. Jejich ohromná tmavě zelená těla pokrývaly od shora dolů šupiny, od shora dolů, všude, ti, kterým dnes říkají lidé byli nazí.
"Jmenuješ se Gnorr?" zeptal se opět první "člověk" a zavrtěl hlavou směrem ke svému společníkovi, jenž už už zdvihal pravici s mohutnými drápy, aby zasadil Gnorrovi tu poslední ránu.
……………
Ano, jmenoval se Gnorr, bloudil světem se sou družkou Quitanou, jež se nyní snaží ukrýt zbylým, přeživším vítězům - těm, kterým říkají lidé. Nikdo neví kde se Quitana skrývá, snad jen její druh Gnorr, avšak ten to nikdy nepoví svým únoscům, zvláště poté, co od jejich velitele, nejzákeřnějšího z těch, kterým dnes říkají lidé, obdržel neobyčejně přesnou ránu ocasem do temene hlavy a pozbyl rozumu i řeči a jediné slovo, které mohl komukoli sdělit bylo jeho jméno - Gnorr.
……………
Připoutaný pevným konopným provazem k absurdnímu žebříku, nevěděl Gnorr, kde je, jak se tam dostal, proč tam je, ale hlavně kdo je a kdo jsou ti divní tvorové, kteří ho neustále bijí a mluví na něj.
Co má udělat, aby ho život tak nebolel? Tuto odpověď Gnorr neznal, ani nemohl znát, neboť ztratil paměť a rozum.
Ne však jeho družka Quitana. Mrštnost a neslyšný krok ji provedli ostražitou hlídkou složenou z těch, kterým dnes říkají lidé a přikradla se, aniž zpozorována k průzoru či střílně tajného skladiště či hlavního stanu těch, kterým říkají lidé.
Pro Quitanino mrštné tělo nebylo obtížné se otvorem protáhnout a na úzké římse čekat na ten pravý okamžik. Netrvalo dlouho a ten okamžik byl zde. Quitana nezaváhala, s pokřikem vyvražděného kmene šilhajících indiánů z velkych prérií za tajemnou řekou, seskočila se stěny a vrhla se na toho, komu dnes říkají člověk i na jeho společníka. V minutě byli oba zbaveni vědomí ranou pěstí do temene hlavy a připoutáni k žebříku místo osvobozeného Gnorra.
……………
Quitana se starala o Gnorra s nevídanou, mateřskou, péčí. Každé ráno lovila ve skalách, na savanách i v lesích zvěř s výživným červeným masem. V řekách a jezerech chytala ryby s výživným bílým masem.
Neuplynul ještě týden a Gnorr si rozšířil slovník: "Já Gnorr! Já Gnorr!" volal a bušil se svými ohromnými péstm do hustě porostlého hrudníku. Po měsíci již tvořil věty o více členech a asi za půl roku důrazně řekl: "Děkuji, má lásko, nyní pojďme a najděme ten póvl! Ty, kterým dnes říkají lidé."
"Pomsta!" zvolala, vždy v projevech strohá Quitana a zahrozila neviditelným nepřátelům.
Vrátili se plní zloby a touhy po mstě na místo Gnorrova potupného věznění, ale po těch, kterým říkají lidé, ani vidu, ani slechu.Gnorr pohlédl na Quitanu a Quitana na Gnorra. Nepotřebovali slov a následující den už běželi jako dva honící psi po stopách těch, kterým dnes říkají lidé.
Gnorr běžel rychle, že mu Quitana sotva stačila, vzal ji tedy na ramena rozběhl se znovu po stopě.
Ladné dlouhé kroky činily z Gnorra gazelu, přeskakoval říčky, letěl nad lesy, změnil se v hada a klouzal ladně po písku nekonečných pouští. Po dlouhých dnech a bezesných nocích doběhl Gnorr s Quitanou k veliké řece. Vodní hladina byla pokrytá čímsi, co připomínalo obrovské lekníny – Viktorie královské, ale při pečlivém pohledu oba dva shledali, že to, co vypadá jako veliké lekníny jsou ve skutečnosti nazelenalou masitou svalovinou vytvořená homogenní kola, vyzbrojená dvěma řadami jako břitva ostrých zubů.
"Masožravé prothesy! A mají hlad!"
"Co teď drahý?" otočila se Quitana na Gnorra. Gnorr pokrčil širokými rameny a přemýšlel. Řeka byla moc široká, aby ji gazelím skokem překonal a odrazit se sebeopatrněji od prothezy rovnalo se sebevraždě. Řešení však na sebe nedalo dlouho čekat.
'Pozor Quitano!" zakřičel Gnorr a strhl družku vahou svého mohutného těla k zemi. Včas, aby odvrátil útok ohromného ptakoještěra, který minul svou přesnídávku a ohromnou rychlostí vlétl přímo do nastraženéo květu nejmohutnější prothesy. Masitý květ s hrůznými zuby sklapl a ptakoještěr zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Uzavřená prothesa již nebyla nikomu nebezpečná a Gnorr s Quitanou v náručí bez nesnází přeskákal na protější břeh.
……………
Nebyl čas na odpočinek. Pomsta vytvořila v těle obou dvou kouli energie, jež bez jakýchkoli základních pocitů a potřeb hnala mstitele ke svému cíli.
Velká prérie, kde žily duše bojovníků kdysi velikého kmene šilhajících indiánů, se před nimi otevřela hned druhého dne po překonáni prothesí řeky. Opatrně, s tichostí geparda na lovu antilop, se kradli stepí, leč ne dost potichu.
Ušli pár mil po prérii, když odkudsi zaburácel hlas, znějící dutě a plechově, jakoby z jiného světa:
"Stůj bídný červe!" jednotné číslo použil neznámý, neboť Gnorr nesl stále Quitanu na zádech, jako dětský batůžek, čili vypadali jako jedno tělo. Nyní vsak postavil družku vedle sebe do trávy.
"Ahaaa, je vás víc! nás nepolekáte!" zaburácel opět tajemný hlas.
"Kde jste? srabi! Neschovávejte se, ukažte se!" zavolal Gnorr a otočil se o třista šedesát stupňů kolem svého stínu.
„Uf, uf, uf!“ zaburácely neviditelné hlasy, neboť moudro dědů praví, že: ‚svůj stín nikdy neobejdeš a komu se to podaří bude lidskou rukou nepřemožitelný‘ avšak hlasy nepatřily lidem……
Před Gnorrem a Quitanou se náhle objevilo asi sto deset vznášejících se duší indiánských bojovníků. Tvářily se velice dotčeně a krvelačně. Nebylo se čemu divit, neboť toto místo sloužilo v dávných dobách slavných šilhavých náčelníků jako pohřebiště stařešin.
V čele duší se vznořilo průsvitné monstrum, zvící obra, který ničí národy planin za nekonečným oceánem.
„Ó duchu velikého Manitou, veď nás a zničme tyto psy!“ ozvali se bojovníci.
Manitou pozdvihl průsvitný tomahavk a zaburácel: „Na ně, zničme ty neurvalce, co ničí lože velkých otců!“
Byli ztraceni. Gnorr se sice rozmáchl svou medvědí tlapou po nejbližší duši, jenomže ruka jen prolétla skrz prázdný prostor a promáchla. Duše nemohly být zraněny. Zato jejich rány nechávaly stopy. Byly ukrutně skutečné. Za chvíli již Gnorr i Quitana krváceli ze všech míst jejich těl, nic nepomohlo krčit se za vysokými trsy travin.
Zemdlený Gnorr si náhle vypomněl – zaklínadlo!
„Vytáhni mi ze zadní kapsy ten list a přečti ho!“ zavolal na Quitanu.
Polomrtvá dívka vyškubla list papíru a z posledních sil pravila: „Tři stroužky česneku, celer, půl kila brambor, mrkev a kostku bujónu.“
To stačilo. Duše jak přišly, tak odešly, nad prérií zavanul klid a ticho, ničené jen ševelem stébel trav.
……………
„Funguje to, já to věděl, bratranec nelhal!“ radostně křepčil Gnorr, chytil Quitanu za ruce a nehledě na sečná krvavá zranění roztočil se s ní jako vír Maelstrem.
„Aúúú!“ volala Quitana, ale pevně se Gnorra držela a roztáčela oba dva čím dál bouřlivěji.
„Bratranec?“ zeptala se zadýchaným hlasem uprostřed rotující šmouhy jásajícího páru.
„Můj bratranec Knorr a jeho sestra Vitana, tvá sestřenka!“ stejně dýchavičně odvětil Gnorr a radostně vyhodil Quitanu dva metry do vzduchu.
Jakmile jeho družka stanula opět pevně na zemi, mrazivým pohledem přejela Gnorra, ten se přestal točit a tázavě na Quitanu pohlédl.
„To ale znamená, že my dva jsme…“ nedokončila neboť slza ji sklouzla do úst
„Ano, sestřičko, tys to nevěděla? Jsme bratr a sestra, proto máme tolik společného!“
„Ale já chtěla…“ vzlykot přerušil její řeč
… nejen vzlykot!
……………
Jako houby po dešti se vyrojili na všech stranách i na obloze zabijáčtí tvorové.
„Ti, kterým dnes říkají lidé!“ zakřičel Gnorr a koutkem oka zahlédl jednoho padoucha - předvoj těch, kterým dnes říkají lidé, jak se zezadu plíží ke Quitaně a vyškubl ji z ruky papírek se smrtelným zaklínadlem.
Dívka se otočila a spatřivši padoucha vedle sebe, vrhla se na něj se vší svou ženskou silou. Nevšimla si že ten, komu dnes říkají člověk, svírá v šupinaté tmavě zelené ruce nůž. Čepel vnikla Quitaně do hrudi a ta vypustila duši, jež okamžitě odletěla na veliké prérie svádět průsvitné souboje se svými šilhavými nepřáteli. Gnorr, když spatřil smrt své sestry zbrunátněl, z uší se mu vyvalil kouř a vřítil se s neobyčejnou zuřivostí na ty, kterým dnes říkají lidé.
Přesila byla strašná Gnorr umdléval, zmíral. Vše se zdálo být ztraceno, když obloha zazářila. Ze všech stran na ty, kterým dnes říkají lidé, nalétly duše indiánů, s Manitouem a Quitanou v čele (bylo jasné, kdo v průsvitných soubojích zvítězil). Údy lítaly, krev stříkala, nadávky přehlušovaly sténání. Za hodinu bylo dobojováno. Na stepi ležela hromada šupinatých těl a zpod té hromady se vyhrabal Gnorr.
Oprášil se, zvedl Quitanino bezvládné tělo a s mrtvou sestřičkou v náručí kráčel zpět na indiánské pohřebiště .