„Co?“ Vyhrkli jsme já a Clara
„Další otázka… Pojďte za mnou a já vám to vysvětlím,“ řekl Doktor, výmluvně mávl rukou, ve které opět svíral sonický šroubovák a vyrazil po schůdcích, odkud před chvílí přišel. Podíval jsem se na Claru, ta jen pokrčila rameny a vyšla za Doktorem, nezbylo mi tedy než vyrazit za nimi. Doktor se už mezitím dal stylem učitele dějepisu do vysvětlování: „Takže, Plačící andělé, co jsou zač? Inu,“ Doktor se odmlčel.
Stanuli jsme v místnosti, nacházející se pod světelným sloupem TARDIS, ten zde však nekončil, ale pokračoval dál a opět končil v podlaze. V jeho okolí viselo mnoho drátů a kabelů, z některých se jiskřilo. V místě, kde se všechny sbíhaly, visela ve stropu zavěšená houpačka. Náhle mne cosi vyrušilo.
Měl jsem pocit, jako bych zaslechl zavrzat dveře do TARDIS. Kdo to mohl být? Nikdo z posádky přece momentálně poblíž nebyl…
Rozhodl jsem se to zjistit a tak jsem zanechal stále mlčícího Doktora a Claru, visící mu na rtech v oné místnosti a vyběhl po schodech nahoru. Dveře byly dokořán otevřené a v nich stál… Doktor! V podpaží měl srolovaný jakýsi papír, dost možná to byla mapa. Když si mě povšiml, zamával na mne a usmál se, načež vkročil dovnitř a dveře nechal otevřené. Rychle přeběhl ke konzoli TARDIS a stiskl pár tlačítek, poté, když dle všeho zjistil potřebný údaj, se na mne otočil a řekl: „Výborně, takže jsem tu správně, chvíli jsem si nebyl jistý.“
„Jak, jak můžete být tam dole a tady zároveň?“
„Dobrá otázka, víš zdá se, že jsem v minulosti, tedy, pro tebe je to značně brzká budoucnost nechal sám sobě mapu, při opravě chameleóního obvodu tak trochu omylem vymažu pár zeměpisných dat o Praze, tudíž budu potřebovat tohle, abych je patřičně obnovil,“ řekl a zamával mi mapou před nosem.
„A jelikož je to už sám o sobě paradox, musím tu mapu dát tobě, jak jsem to už udělal, poněvadž kdybych to neudělal, tak bych tu mapu přece nemohl mít a poslat si ji. Což by tak trošku rozhaprovalo pár docela podstatných věcí, tvořících samotnou materii času a prostoru,“ řekl a svraštil čelo:
„Hm, haprovat! Krásně nepoužitelné slovo, to si musím napsat do seznamu, řekl a vytáhl tužku a popsaný kus papíru, přičemž se ke mne naklonil a šťouchl do mne mapou, kterou měl zase v podpaží.
„No tak, dones mi ji, jo, a neříkej mu k čemu to je. Řekni mu, ať se na to podívá, až opraví ten obvod,“ řekl, zatímco si zapisoval.
„Nemůžu ji dát sám sobě, to už by ani ta moje kráska neustála,“ řekl a vzhlédl od zapisování.
Připadal jsem si jako hlupák když jsem zas tak nechápavě zíral, ale nemohl jsem si pomoci.
„Tak honem! Počkám tady, dokud ji mému mladšímu já nepředáš. Jo, a zadrž Claru, ona sem bude chtít jít, ale nesmí, takhle se to totiž nestalo. Šupky dupky!“ náhle se usmál a pravil „No ano, málem bych si tam i tohle zapomněl napsat!“
„D- dobře,“ řekl jsem a vzal jsem si mapu.
Když jsem sešel po schodech dolů, Doktor a Clara tam na mne čekali s tázavými výrazy ve tvářích.
„Kde se couráš, děje se něco?“ zeptal se Doktor.
„Nahoře jsi ty z budoucnosti a mám ti prý předat tohle,“ řekl jsem a podal mu srolovanou mapu.
Doktor ji s udiveně povytaženým obočím převzal.
„Prý to smíš vidět, až opravíš ten obvod,“ dodal jsem.
„Fajn, paráda! Přít sám se sebou se přece nebudu, tak běž, jak se znám tak ti budu ještě něco chtít,“ řekl. Clara zvědavě vyšla ke schodům.
„Ty tam nesmíš,“ řekl jsem, možná až moc příkře.
„A proč jako?“ zeptala se uštěpačně.
„Prý jsi tam před tím nebyla.“
„No, tak tam teď budu.“
„Claro, nech toho, ten milý chlapík s motýlkem přece ví moc dobře, o čem mluví,“ řekl Doktor s lišáckým úsměvem. Clara si založila ruce, pohodila hlavou a otočila se ke mně zády. Doktor mi kývnutím naznačil, abych šel nahoru.
Když jsem se vrátil nahoru, Doktor právě žongloval se dvěma pestrobarevnými míčky. Náhle si mne všiml, a nechal toho a míčky si uložil do kapsy.
„Tak, vyřízeno?“
Přikývl jsem na srozuměnou.
„Výborně, tak já zase půjdu. Jo, chtěl jsem ti říct, ty snílku, já občas vybuchnu, sem tam mívám problémy s emocemi. Je to ostatně jeden z důvodů, proč mám s sebou přátele, společníky, kteří na mě při těchhle výkyvech dohlížejí. Chtěl bych tě o něco požádat.“
„O co?“
„Dohlédni na Claru, vím, nemá tě ráda, ale zvykne si. A pak, moc toho pro mne udělala, a bohužel, někdy je až příliš paličatá. Dej pozor, ať se jí nic nestane.“
„Copak se jí snad něco stalo?“
„Ne, ale ztratil jsem už příliš mnoho přátel. Někdy přemýšlím, co dělám špatně. Asi to bude tím, že žiju tak dlouho.“
Zvenčí se náhle ozval Clařin hlas: „Doktore, tak dělej, máme tu menší problém!“
Doktor přešel ke dveřím z TARDIS.
„Jojo! Už jdu!“
Přes Doktorovo rameno jsem vyhlédl ven. Venku byl… Vesmír. Miliardy a miliardy hvězd se tyčily všude kolem. A poblíž TARDIS se vznášel nezvykle velký modrý kontejner na papír, měl otevřené víko, které držela Clara s napřaženou rukou. Z prostoru pod ní se kouřilo, kouř se asi metr nad víkem zcela rozplýval v nic.
„Lokální gravitační a šmrdly mrdly atmosférické pole, řekl Doktor, udržuje ho Tardis ve svém blízkém okolí, proto tu je vzduch, ale přitažlivost je venku nižší než uvnitř, samozřejmě.“
Odmlčel se a mírně se přikrčil. „TARDIS z budoucnosti se to příliš nelíbí, tenhle paradox tak trochu zatěžuje motory. Nic co bych nespravil, ale musím už jít, tak se měj,“ řekl a odrazil se. Chvíli tak trochu „plaval“ prostorem, než se mu po několika tempech podařilo chytit Claru za ruku. Ta ho vtáhla dovnitř a zavřela víko. Dveře mladší TARDIS se přede mnou náhle prudce přibouchly.
Chvíli jsem tam tak stál a vstřebával vše, co se odehrálo. Nikdy, ani v mých největších fantaziích by mne nenapadlo, že se kdy podívám do vesmíru. Zadumaně jsem přešel po plošině ke schodům do spodní místnosti s dráty, kde se Doktor přehraboval v jakési truhle. Náhle z ní vytáhl velký klíč, popsaný jeho rodným jazykem, vítězoslavně s ním zamával a poskočil si. Poté ze země sebral mapu a klíč si uložil do náprsní kapsy k šroubováku.
„Ano! To je on! Klíč od spodní strojní místnosti!“
„Moment, neříkal jsi, že je TARDIS živá?“ zeptal jsem se.
„Ó ano, ale jsou tu i jisté mechanismy, které inženýři přidali, a chameleoní obvod je jedním z nich. TARDIS je loď, plně vybavená pro cestování časem a prostorem. Proto se vždy přemístí na místo, kde je nejméně nápadná. Tedy, pokud sám nezměním konkrétní souřadnice. A zmiňovaný chameleóní obvod funguje tak, že za pomoci pokročilého nastavení filtru vnímání maskuje TARDIS, aby bez problému zapadla do okolního prostředí.“
„Takže se může zhmotnit jako cokoliv?“ zeptal jsem se užasle, celý fascinován onou úžasnou technologií.
„V podstatě ano, má základní databázi běžných věcí na většině planet. Jenomže, když jsem před dlouhou, velmi dlouhou dobou zrovna pobýval v Londýně, obvod se jaksi porouchal. Výchozím nastavením se proto stala modrá policejní budka, poslední vzhled, který byl v databázi před poruchou.“
„A proč jsi to nikdy předtím neopravil? Proč jsi ho měl celou dobu vypnutý?“ zeptala se Clara a vykulila oči.
„Inu, nějakou dobu jsem vpravdě ani nevěděl jak. S postupem času se mi to takhle zalíbilo. Modrá je cool. Když je zapnutý, tak je to nuda. A nikdo si nikdy nestěžoval. Tak proč to měnit? Později jsem s ním chvíli experimentoval, ale to nemělo dlouhého trvání. Každopádně teď to na čas budu muset udělat. Aby andělé mou loď nenašli.“
„Takže oni potom tu energii nevycítí?“ zeptala se Clara.
„Ne, je tu speciální proti andělské nastavení, které jsem začlenil do součástí chameleoního obvodu, ale po úpravě vnitřku TARDIS jsem ho zapomněl zapnout, což byl asi nejpodstatnější důvod, proč jsme museli urychleně opustit Prahu. Ale teď ještě k tomu, co jsem vám chtěl říci o andělech, takže,“ řekl a odmlčel se a zamračil se jako by si dával dohromady myšlenky.
„Předně bych vám měl vysvětlit, proč jsme tak urychleně utekli do vesmíru, při návštěvě Prahy jsem nevěděl, že tam číhají andělé, rozhodl jsem se proto po tom nepříjemném zjištění obnovit stará nastavení. Oni totiž sledují mě, napříč časem a prostorem, a jsou skoro trpělivější než čas sám. Nuže, znají přesnou podobu mé lodi, a s energií časového víru by byli nepřemožitelní.“
„Jak to myslíš, oni se snad živí časem?“ zeptala se Clara.
„Přesně! Když se tě dotknou, vysají všechen tvůj čas, veškerý, který ti zbýval. To je ale jen malý zlomek, toho co potřebují, jen aby přežili. Představte si, jak nebezpeční by byli, kdyby získali mou krásku“
„A co se stane s těmi, kterým takto ublíží?“
„Většinou tě pošlou někam pryč v čase, do jiné doby, zpravidla do minulosti, to je pro ně nejsnazší. Jsou to tiší zabijáci, do určité míry milosrdní, pláčou nad svým údělem. A mne, mne přímo nenávidí.“
„Proč?“ zeptali jsme se oba.
„Oni tak nějak nemají v lásce nikoho, ale mě asi nejvíc, a spolu se mnou i vše, co se mne týká. A ač s nimi soucítím, nenávidím je přes to stejně, za to, co mi provedli, za přátele, které mi vzali a bolest, kterou mi způsobili. K nenávisti vůči mně mají dobrý důvod. Mohu za to, čím jsou, byl jsem u jejich stvoření, či spíš prokletí. Je to už celkem dlouho. Mělo to co dělat s mojí rasou a touhle planetou. Byl u toho i sám Rassilon, velký zakladatel.“
„Tvá rasa, ti Páni času, co jsou zač?“ zeptal jsem se konečně.
„Můj lid pochází z planety Gallifrey, Jsme na první pohled podobní lidem, ale to je zdání, žijeme nesrovnatelně déle. Miliardy let trvalo, než jsme na planetě s vyšší gravitací dorostli do téhle výšky. Anatomicky se od vás pravda, příliš nelišíme, snad jen vyšší inteligencí a tím, že máme dvě srdce,“ řekl a sáhl si přitom na hrudník, čímž ještě víc zmáčkl srolovanou mapu v podpaždí.
„To je zajímavé… Ach ano, a mluvil jsi o něčem jako regenerace, co to znamená?“
„Když se někdo z mého lidu vážně zraní, či opotřebí své tělo natolik, pak pud sebezáchovy a instinkt udělají jediné. Dokážeme obelstít smrt. A to tak, že úplně přeskupíme a nahradíme buňky v našem těle. Tím se pozmění naše osobnost a fyzický vzhled. Dostaneme tak nové tělo a zůstane nám naše paměť a vědomosti, což z nás ve své základní podstatě dělá to, čím jsme. Což se při tomto procesu zřídkakdy změní, ač se to stát může. Každý Pán času může regenerovat třináctkrát, čím víckrát zregenerujeme, tím více je pro tento proces třeba energie. Proto jsem si, jak už jsem říkal, při té předchozí málem zničil svou krásku. Po třinácté už se zregenerovat nepodaří téměř nikomu, tělo už to málokdy zvládne. Ty, co to v historii zkoušeli, ten nával energie úplně roztrhal.“
„A kde je celá tvá rasa. Tvůj domov?“ řekl jsem.
Doktor se smutně usmál.
„Nevím, pryč, daleko. Nechce se mi o tom teď mluvit, ano? Clara ti to možná někdy řekne, byla u toho. Marníme tu čas. Pojďme nahoru, musíme přes můstek a dolů po schodech, tam je smršťovýtah.“
Podíval jsem se na Claru a ta jen pokrčila rameny.
„Smršťovýtah?“
„Jo, přesně,“ řekl a vykročil ke schodům. V tichosti jsme vyšli nahoru. Doktor obešel světelný sloup, cestou jen tak a zdánlivě náhodně stiskl pár tlačítek, načež vykročil po jednom z můstků. Šli jsme rovnou za ním.