Kráčel po ulici, balancoval na hrazdě nekonečných vášní, zahalen v obleku ušitém z tkaniny budoucnosti, maje na nose černé sluneční brýle, na nohou leštěné boty z kůže nejkrutějších zmarů. Přes rameno se mu kolébala brašna s knihami novorozených. On, loutkař tisíce životů, píšící příběh o začátku a konci. Pomalu se procházel po kočičích hlavách Starého města. Lidé si jej nevšímali, jako by pro ně neexistoval. Přitom to byl on, kdo napsal celý jejich život, stránku po stránce a byl to on, nad nímž se ve vzteku pohoršovali, ale zároveň jej vychvalovali a hájili. Osud, milovaný i nenáviděný vydal se psát další z mnoha knih, začínajících zrozením, a končících smrtí, která vždy na závěr hlavní hrdiny jeho příběhů pohltila.
Neměl tu kostlivou babu rád. Fušovala mu do řemesla. Nedala mu šanci rozvinout jeho pisálkovské ambice. Ale bohužel, zatím byla nad ním, a tak ji musel poslouchat. Proto byly jeho knihy života poněkud stereotypní. Přesto se do nich pokoušel vštěpovat malé dávky toho, co podle něj k lidskému bytí patřilo. V kapitolách nesčetných životů dával role štěstí a smůle, radil náhodě, jak je patřičně usměrnit, popisoval vtipu jak zazářit. Psal časový plán nemocem s bolestmi, aby nepřišly všechny najednou, zkrátka se jim, pomocníkům Smrti snažil co nejvíce ztížit práci, poněvadž si vždy přály vstoupit lidem do života a co nejdříve přerušit dějovou linku. Svým způsobem tedy pomáhal. Alespoň se snažil.
A i přes naléhání nadřízené a jejích nohsledů, kteří chtěli lidské bytí na světě co nejkratší a nejjednodušší, se mu sem tam podařilo napsat hotový bestseller. Osud se pokoušel dávat lidem naději a přidávat jim do příběhů života co nejvíc možností, jak jejich touhy zprostředkovat. Jeho díla však nebyly přesným scénářem toho, jak se věci stát za každou cenu musí, byly spíše většinou takovým ideálním sepisem, jak by se stát měly.
Základní materie knih života tedy tvořily spíše takovou kostru toho, co se doopravdy bude dít. Neměnná byla data, třeba datum smrti, či přesně stanovené události, určité pevně dané časové úseky mezi nimi a také dílo Náhody, která měla občas bohužel sklony dělat věci, jež se tomuto řádu příčily. Někdy, a to byla opravdová katastrofa, se člověku podařilo změnit neměnnou věc. Pamatoval si, jak jistý muž oddálil čas svého úmrtí, což narušilo osnovu reality a koloběhu. V tu chvíli nastala pro Osud hotová muka. Musel přepsat datum smrti, a změnit události v životě lidí, jichž se ona událost nějak dotýkala, zkrátka upravit vše, co by zpřetrhalo řetězy časoprostoru.
Zahalen těžkým mračnem myšlenek šel Osud neoblomně ke svému cíli, porodnici, v níž započal nový život. Měl již napsánu knihu, jen jméno scházelo. Došel po vzdušných schodech k pootevřenému oknu a pohlédl na novopečené rodiče. Žena, ležící na posteli držela v rukou uzlíček štěstí, naproti ní seděl její muž, kterému v očích pohrávaly plaménky radosti, a pokud Osud mohl soudit, bylo v nich i trochu svéhlavého žáru spiklenecké soutěživosti. Správce lidských příběhů vytáhl knihu v pevných, krvavě rudých deskách. Chyběl název, v podtitulu bylo pouze datum narození a úmrtí. Připravil si brk, jenž opatrně smočil v lahvičce stříbřitého inkoustu, a čekal. Pohlédl na šťastný pár. Rozhodl se nechat na rodičích výběr jména, tedy pokud jej nebudou vymýšlet moc dlouho. Tu matka říká:
„Už vím, bude se jmenovat Marek!“
Osud nadepsal název knihy, bylo to poprvé, co nechal rodiče, aby si jméno potomka zvolili.
„Miláčku, to se mu pak budou všichni posmívat, a říkat mu párek,“ odpověděl s úsměvem ve tváři manžel.
Žena se na chvíli zamyslela.
„A co takhle Bartoloměj?“ navrhla.
Osud bleskurychle smazal první navrhované jméno, a přepsal jej.
„Staromódní, ani náhodou. Když se ti líbil ten Marek, tak co takhle Mirek?“ navrhl muž.
Osud opět nadlidsky rychle smazal a přepsal jméno. Nesmazatelnost a vpíjivost inkoustu dle všeho závisela na jeho vůli.
„Mirek ne, tak se jmenoval ten chlap, co okradl babičku, to by se nelíbilo mé mamince.“
„Pravda, to by se paní tchyni opravdu nelíbilo,“ opáčil otec ironicky.
„Tímhle tónem bys o ní mluvit neměl,“ odpověděla mírně káravým tónem žena.
Konverzace rodičů pokračovala v podobném duchu příští půl hodinu, než přetekl pro onu chvíli nepříliš objemný pohár Osudovy trpělivosti, načež se ušklíbl a tiše pravil:
„Tak dost!“
A napsal na knihu bez rozmyslu první jméno, které ho napadlo: Gabriel.
Uložil knihu do brašny a slétl ke vchodu do nemocnice. Mezitím matku po dlouhém vybírání napadlo něco, o čem si byla jista, že je zcela správné.
„A co takhle Gabriel?“ navrhla.
„To je ono,“ přitakal její muž unaveně a vzal synka do náručí.
„Tak budeš Gabriel," řekl a spokojeně pohladil malého chlapečka po baculatých tvářičkách.
Znovu ubíral se Osud ulicí, která vedla na jisté náměstíčko, v jehož středu stála již dlouho nefungující fontána. Zde měl schůzku se Smrtí. Posadil se na počmáranou lavičku a čekal. Po chvíli mu kdosi poklepal na rameno. To je kostlivá sekačka, uvědomil si Osud, a vzápětí se pousmál pod uvědoměním onoho slovního spojení. Smrt si naštěstí ničeho nevšimla, jen napřáhla kostnatou ruku. Osud vyňal knihu Gabrielova života, a podal ji Smrti. Ta se podívala na data.
„Moc dlouhé,“ řekla ledově chladným, krutým hlasem.
„Je to člověk, ne věc, navíc pětasedmdesát není zase až tak vysoký věk, napsal jsem i…“
„Mlč,“ přerušila jej.
„To jsi celý ty, proč to dělat jednoduše, když to lze i složitě. Určitě jsi mu také vymyslel život plný nevšedních zážitků a zdraví co?“ řekla a vzala si jeho brk, stále ještě vlhký od inkoustu.
Osud jen nešťastně přikývl. Nemělo cenu se přít. Smrt nikdy nepochopila smysl života, který pro ni zůstal obestřen rouškou tajemství. Proto žití marnila, a působila tak lidskému pokolení jen strasti. Podle ní měli všichni bez servítků zemřít co nejdříve. Její nechápavost a krutá nepřístupnost ho doháněla k šílenství. Pro tebe to taky skončí, i ty jednou zemřeš. A ta chvíle přijde, už brzy. Pomyslel si. Až nebude nikdo, kdo by mohl žít a posléze zemřít, skončí i bytí Smrti. Věděl to, napsal totiž kdysi dávno její knihu, o tom však věděl jen on a Všemohoucí.
„Tady je trochu upravená verze,“ podala mu zpátky knihu, teď již patřičně lehčí, Smrt.
Osud ji otevřel a rychle ji prolétl. Měla dvacet pět stran. Chlapec měl mít zkažené dětství, způsobené brzkým úmrtím rodičů, podlomené zdraví, být závislý na drogách a zemřít v osmnácti letech. Osud si jen povzdechl, a knihu zandal, načež vytáhl knihy rodičů onoho chlapce, a Smrt opět změnila úmrtná data. Obsahy svazků se zúžily. Následně jeho nadřízená jen spokojeně přikývla a po chvíli se rozplynula. V závanu chladného větru ještě stačil zaslechnout slova; „Ať už se to neopakuje!“
Pobouřeně pohodil hlavou a vztekle nakopl nejbližší kámen. Ve vzteku si nevšiml, že mu nebyl navrácen jeho brk. Poté se vydal zdánlivě bezcílně za dalším narozeným dítětem. Doufal, že mu tentokrát jeho příběh projde. Náhle šlápl do čehosi měkkého. Z víru myšlenek jej vytrhl hlas.
„Fuj! No to je ale pech, co?“
Osud pohlédl na osobu, která se škodolibým úsměvem ukazovala na místo, kam šlápl. Podíval se, a hle, pod jeho černou, dokonale vyleštěnou elegantní botou se skvělo lejno.
"Zatraceně!" ulevil si, načež se opět podíval na onu osobu, v níž poznal Smůlu.
„Proč jsi tak skleslý?“ optal se s dobrosrdečným výrazem jakýsi kudrnatý usměvavý muž s dlouhou pestrobarevnou šálou, stojící vedle Smůly, byl to její bratr, Štěstí.
„Ále, nech bejt. Samá práce, moc se mi poslední dobou nedaří,“ odpověděl Osud.
„Pořád jí to ještě nedošlo?“
„Ne.“
„No jo, co se dá dělat. Poslyš, máme tady se Smůlou chvíli volno, a jdeme do jedné hospody, nechtěl bys s námi?“ optal se Štěstí.
„Proč ne, beztak mám ještě čas,“ řekl bezvýrazně Osud, otřel si botu o patník a vykročil spolu se starými přáteli.
Smrt se mezitím zhmotnila v místnosti plné knih. Byly to knihy lidí, jejichž životy skončily, či nevyžadovaly změnu. Věděla kam jít. Mezi knihy nejstarší a nejobjemnější. Chtěla se ujistit, utvrdit své přesvědčení, že by ten čmáral, neměl až takovou drzost. O to víc se v ní zvedl vztek, když objevila regál obrovských svazků nadepsaných jejím pravým jménem.
Dlouho ubírala se jedním směrem, než došla k poslední knize. Zvedla ji a otevřela na konci, bez jakéhokoli prohlížení děje předtím, neb na jejích knihách nebyla data. Kniha končila strašlivě, byť právě konec byl nejhorší. Smrt vytáhla Osudův brk, smočila jej v černém inkoustu a začala psát. „Tohle si ještě odskáčeš,“ řekla hlasem chladnějším, než podzemní krypta.
V hospodě bylo mrtvo, tedy, rozhodně to nebylo přičiněním Smrti, matičky všech odstínů temnoty, tedy možná. Jednalo se o poněkud jiný druh mrtvolné atmosféry. I když se mezi jistý typ umírání se pravděpodobně dal počítat jakýsi druh rozkladu, který v zaprášeném lokálu panoval. Osudu díky všeobjímajícímu klidu začínalo být jasné, proč si ho Štěstí se Smůlou oblíbili. Obsluha podle všeho nestála za moc, ani za povděk nevděku. Usedli na rozvrzané židle s vyčnívajícími hřebíky, které již přežily nějaký ten režim, naproti upatlaným stolům, sbitým z domácky opracovaných dubových prken. „Dáš si s námi něco?“ zeptal se Štěstí. Osud zavrtěl hlavou a pročísl si nepoddajné havraní vlasy, načež se lokty opřel o desku stolu a se zamyšlením si ukazováčky a prostředníčky mnul spánky, přičemž se zamyšleně zahleděl na otlučené schwartzvaldky, visící na zdi hned vedle probodaného terče se šipkami. Štěstí se odebral k baru, kde hospodský špinil kalnou sklenici svým oblíbeným hadrem. Po chvíli rozmluvy se vrátil s dvěma půllitry kalného piva. Pro sebe a Smůlu. Ta přijala sklenici a oparně z ní vylovila mouchu, plovoucí na hladině. Štěstí si zhluboka zavdal, jeho pivo nějakou záhadou chutnalo opravdu výtečně.
„Za minutu dvanáct. Má sklon k jisté sentimentální dramatičnosti,“ zamumlal Osud.
Když odbila dvanáctá, zjevila se Smrt se svými přisluhovači. V rukou vítězoslavně držela brk a poslední svazek svého života.
„Další kniha k redukci,“ řekla.
Osud jí znuděně pohlédl do očních důlků, které nyní plály chladným plamenem pohrdání.
„Pokud je něco pevně dáno, je to tvé žití. Všemohoucí nezemře nikdy a jednou, až nebude nikoho, kdo by žil, dojdeš i ty konce. Čeká tě stejný, jako všechny. Nezáleží na brku, ale na inkoustu, ten je součástí Života, který i přes tvou snahu zůstal ve všech bytostech, nejen v mém náčiní. Tudíž jsi ho nikdy tak úplně neporazila, ač jsi zničila jeho fyzickou schránku. Jeho úplný konec by nejvyšší nikdy nedovolil.“
„A vy,“ řekl a otočil se na všechny v místnosti. „Naložte s časem, který vám zbývá. S věčností toho moc společného nemá.“
Smrt sebou trhla. Ze zdánlivě prázdných, tmavých očních důlků jako by v tu chvíli čišel bezmezný strach, který nepoznala po tisíce let.
Osud povstal a prudce jí vytrhl brk, který pozvedl a mávl jím směrem ke kmotře, ta před ním uskočila v neblahé předtuše. „Ten den přijde, a dneškem počínaje, budu psát lidské životy bez tvého vměšování. Neb lidé jsou úžasnými tvory, každý z nich je jedinečný a zaslouží si život, opravdový a naplněný, už jen kvůli temnotě a prázdnu, které je čeká. Víš co je legrační? Tvůj příběh nemůže být přepsán. A ty? Ani ses neobtěžovala si jej přečíst. Tvůj skon je jen odrazem toho, cos ty a tví společníci napáchala Spravedlnosti, jež je slepá. Buď si jistá, že si svou nastávající úlohu užiju. Takové romány ještě nikdo nenapsal, natož prožil. A první, kým začnu, bude dítko jménem Gabriel, a věřte mi, čeká ho úžasný život.“
Tak pravil Osud, načež opustil zapáchající lokál, kde vyjeveného barmana náhle napadlo, že by se mohl trochu víc snažit o seberealizaci. Někteří tvrdí, že toho dne započala zlatá éra lidstva. Jiní zase, že ani Osud sám své poslání nezvládl. Já jsem toho názoru, že pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme mu vyjít vstříc. Neboť spoléhat se jen a pouze na něj je sobectvím. Někde na pomezí všech těch krásných příběhů kráčí záhadný Osud a stříbřitým inkoustem života tvoří. Tvoří a kráčí. Ubírá se kamsi za obzor, vstříc sám sobě.