Když jsem se probudil podruhé, obvazy zmizely, právě tak pronikavá bolest. Nahmatal jsem si místa, kde jsem se zranil. Neměl jsem ani žádné jizvy. Vstal jsem a oblékl se. Jakmile jsem na sobě měl své oblíbené, černé kožené boty černé kalhoty spolu s bílým tričkem, šedým svetrem na zip, kabátem a tmavě šedou šálou, cítil jsem se už téměř skvěle. Rukou jsem si pročísl rozcuchané vlasy a v náprsní kapse nahmatal své brýle s tlustými černými obroučkami a mobil.
Brýle jsem si nasadil, při pohledu na obrazovku mobilu jsem byl nemile překvapen prasklinou na displeji, zvláštní byl fakt, že brýlím se i přes honičku s anděly nic nestalo. Přešel jsem ke dveřím a otevřel je. Ani jsem nestačil vykročit, když na mě zpoza rámu vyskočil Strax s namířenou zbraní, která byla stručně řečeno až nebezpečně velká. Navzdory tomu, jak legračně ten mimozemšťan s obludně velkou hlavou a nepřirozenýma ušima vypadal, jeho dvouhlavňový nástroj zkázy namířený na mé břicho sliboval poněkud morbidnější druh humoru.
„Hej, kluku! Nic nezkoušej! Mám tě v hledáčku! Jestli na Doktora nebo někoho z posádky zkusíš nějaký podrazy, tak se důvěrně seznámíš s mou dvouhlavou kamarádkou. Pochopil?“
Přikývl jsem na srozuměnou. Strax spustil zbraň a zavěsil si ji na zvláštní popruh. Načež prudce pokývl hlavou, udeřil se pěstí do dlaně a křikl: „Sontar-ha!“
Rozpačitě jsem zopakoval to prazvláštní mimozemské gesto. Dle všeho se jednalo o jakousi formu vojenského pozdravu. Strax se usmál a odhalil tak velké zuby s komickými mezírkami, což jen umocnilo jeho vizáž chodící a mluvící brambory, načež řekl: „Líbíš se mi, máš pro strach uděláno. Sice od přírody jen tak nikomu nevěřím, ale to jak jsi frnknul těm andělům, to byl vážně výkon!“ řekl a poplácal mne po zádech. Zároveň mne postrčil dopředu a vedl mne chodbou.
„Eh, díky,“ hekl jsem. To poplácání po zádech bylo možná až příliš rázné. Překvapilo mne, jakou má Strax sílu v paži. Skutečně byl z vojenského těsta, to bylo poznat na první pohled. Strax se náhle v chůzi zastavil a pohlédl mi do očí.
„Samozřejmě, pro Sontarana je útěk tou největší zbabělostí a já osobně bych raději zemřel, než utekl. Ale za ta léta strávená v Doktorově stínu jsem pochopil, že před některými nepřáteli je prostě lepší utéct. Ačkoli já sám bych nikdy nic takového pochopitelně neudělal.“
Na chvíli se odmlčel, jako by nad něčím přemýšlel, pak mi uštědřil další výmluvnou herdu do zad a pravil: „Co hlava kluku? Dobrý?“
„Jo, v pohodě,“ vyrazil jsem ze sebe.
Strax se rozesmál takovým tím drsným způsobem, jaký často vídáme ve filmech u maniakálních vrahů.
„To jsem rád, dal jsem si záležet. Sice tě mohl ošetřit Doktor, má totiž v hlavě celé knihovny, ale rád to nechává na mě. Koneckonců, je to můj trest, dělat léčitele. A určitě ho moc potěší, že díky tomu, že jsem tě operoval, mám teď mnohem lepší představu o lidském pohlaví. Tak, jdi rovně a potom první chodbou vpravo. Já si teď… Musím si ještě něco zařídit,“ řekl, zasalutoval a odkráčel svižným vojenským krokem pryč. Raději jsem ani nemyslel na to, co všechno se mnou v bezvědomí ten mimozemšťan prováděl, nebo co měl u všech všudy na mysli s těmi pohlavími a vykročil jsem dle jeho instrukcí.
Přede mnou se objevila velkolepá místnost osvícená všelikými kontrolkami a matnou modrou a oranžovou září kulatých světel, která byla umístěna na zdech místnosti, místnosti, která byla dle všeho středobodem, či chcete-li srdcem lodi. Zdálo se, že mnoho chodeb se schází a křižuje přímo do ní, jako by celá Tardis byla nějaký spletitý a obrovský včelí úl. Jen bez včel a medových pláství. A bez medu. I když, pravda, na některých zdech byly šestiúhelníkové vzory, které mohly plástve alespoň trochu, byť vzdáleně připomínat.
Podle všeho se jednalo o vstupní a zároveň řídící místnost. V jejím středu stál jakýsi zvláštní, jakoby skleněný sloup, v němž se, zachycena uprostřed několika průsvitných válců pohybovala nahoru a dolů podivná forma modře světélkující energie. Kolem sloupu byly v šestiúhelníkovém tvaru rozmístěny ovládací konzole, doplněné jakýmisi „dodatečnými“ pulty u zábradlí na kraji plošiny. Všude byla samá tlačítka, spouštěcí obrazovky, čidla a podobné věci. Dokonce se mi zazdálo, jako bych na jednom z bočních pultů zahlédl cosi, co vypadalo skoro jako dávkovač kečupu a mýdla zároveň.
Nahoře u stropu sloup ústil do několika pohyblivých a stupňovitě rozmístěných kovových disků, na jejichž povrchu byly vyraženy podivné znaky, ne nepodobné těm, které jsem spatřil na oné prastaré kolébce. Dále jsem si nemohl nevšimnout, že plošina s velkým sloupem netvoří základnu celé místnosti, ale je, řekněme, jakýmsi horním patrem. Neměl jsem nejmenší představu, jak byl celý lodní objekt rozlehlý.
Co však bylo jisté, bylo to, že byl obrovský, tak obrovský až se mi pod tím zjištěním podlamovala kolena náhlou závratí. Jak je tohle jenom možné? Když jsem zběžně nahlédl pod zábradlí, spatřil jsem řadu dalších můstků, stupňovitých schodů a plošin. Přičemž pod sloupem byla místnost, ve které se křižovaly všeliké kabely a dráty. Měl jsem pocit, jako bych odtamtud slyšel zvuky cílevědomé práce.
Za sloupem poblíž vstupu do další z chodeb stála . Všechny tři ženy vypadaly, co se mne týkalo, nezúčastněně, jako by čekaly, co udělám. Clara se svým legračním účesem, který se snažila překrýt pletenou čepicí, přičemž se rozzlobeně opírala o zábradlí. Krom čepice měla také krátkou červenočerně kostkovanou sukni a černý svetřík sepnutý bílými knoflíky, pod nímž měla bílou košili. Vedle ní stály další dvě ženy, jedna z nich měla na sobě staré černé šaty viktoriánského stylu, na hlavě čepec a její tvář skrýval závoj. Vlasy třetí ženy byly svázané do drdolu a oděna byla v černé služebnické oblečení, jen u pasu se jí houpala katana v černé kožené pochvě. Hned jsem si uvědomil, že se jedná o osoby, které jsem spolu se Straxem viděl na ulici, než jsem ztratil vědomí
„Á, ahoj, vítej v řídící místnosti Tardis!“ ozval se veselý hlas zpoza za mými zády.
Otočil jsem se, za mnou stál Doktor. Přemýšlel jsem, co tam dole dělal. Na čele měl pozvednuté svářečské brýle a svou košili měl vyhrnutou. Zamazané ruce si utíral do špinavě šedého hadru. Náhle jej hodil za zábradlí a přeběhl k ovládacímu pultu, obklopujícímu sloup, zmáčkl několik tlačítek, přitáhl si obrazovku na zvláštním posuvném rameni a sledoval hodnoty, které ukazovala. Ty byly opět vyobrazeny v pro mne nerozpoznatelném, ale nyní již důvěrně známém písmu. Poté obrazovku odstrčil, oběhl sloup kolem dokola a stiskl několik dalších tlačítek, načež se vynořil zpoza sloupu a v ruce držel sako, které si v běhu navlékl a opět si přitáhl obrazovku.
„Ano, teď je vše v pořádku,“ řekl vesele, pak zatleskal.
„Opraveno!“ vykřikl a začal se točit dokola s rozpaženýma rukama.
Náhle toho nechal, zastavil se, sundal si brýle, které odložil na pult, sepjal ruce a vážně mi pohlédl do očí.
„Tak, jak se cítíš? A kde je Strax?
„No ano, kde je? Musím si s ním něco vyřídit!“ řekla nasupeně Clara.
„Ehm, je mi dobře. Strax, on, říkal, že si prý musí něco zařídit,“ řekl jsem na to.
Clara si založila ruce a pohrdavě odfrkla. Dáma v starodávných šatech si nadzdvihla závoj. Nevěřícně jsem při tom pohledu zatajil dech. Ta žena vypadala, inu jako humanoidní ještěr. Její kůže byla šupinatá a světle zelená, na hlavě měla místo vlasů jakési růžky a její ústa, nos, i oči se až neuvěřitelně podobaly lidským.
Otočila se na mne s neurčitým pohledem, pak stočila oči kamsi poblíž mé hlavy, kde v tu chvíli klidně přelétala, ničím nerušená moucha. Ozvalo se zasvištění a šlehnutí. Přede mnou se mihl dlouhý jazyk, kterým ještěří žena obratně zachytila mouchu a snědla ji, načež si hedvábným ubrouskem utřela ústa a otočila se, nevnímajíc můj udivený pohled, k dívce s katanou. Usmála se a láskyplně ji pohladila po tváři.
„Jenny, moje drahá, velitel Strax bude nejspíš v tom svém kutlochu opět čistit ty své hračičky, mohla bys pro něj dojít a říci mu, že je tady očekáván? Clara by si s ním jistě ráda vyříkala ten svůj zkažený účes. Já se zatím půjdu převléknout do něčeho pohodlnějšího a tobě bych poté, co to vyřídíš, radila totéž,“ řekla příjemným, podmanivým hlasem. Dívka s plachým úsměvem přikývla a vykročila do jedné z chodeb. Následně se ona žena s ještěří kůží podívala na Doktora.
„Doufám, že jste tu karanténu opravdu spravil, nechtěla bych, aby se tu kromě much vyskytly třeba, nedej bože myši. Musím si hlídat figuru,“ řekla, načež se otočila a také odešla.
Doktor s úsměvem přikývl, a když odešla, pohlédl na mne a spiklenecky řekl: „Už bys ta ústa mohl zavřít.“
Udělal jsem, jak mi radil.
„Kdyby tě to zajímalo, tak tato milá dáma byla Madame Vastra, a je z rasy Silurianů. Ach, ano a ta rozkošná dívka, Jenny Flintová je její ctěnou manželkou.“
„Ach, takže další mimozemšťan?“ řekl jsem.
„Ale ne, kdepak, tedy, ne tak docela. Siluriané jsou technicky vzato obyvatelé Země, jenom už jaksi pěkných pár milionů let hibernují hluboko pod povrchem. Spí pod vašima nohama, tak říkajíc,“ pravil Doktor.
„Aha. Takže obývali planetu před námi?“
„Ano, přesně tak. Jenže byli velmi vyspělá rasa a za pomoci složitých výpočtů došli k tomu, že planetu Zemi stihne tragédie, která by je zahubila, a tak se skryli v podzemí.“
„A nebudou ji teď chtít zpátky?“
„Ne, tedy budou, ale to ještě potrvá, dospěli jsme k jisté dohodě,“ řekl Doktor.
Vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale v tom do rozhovoru vstoupila Clara
„Moment, Doktore, jak víš, že je tenhle člověk neškodný?“
„Ale Claro, lidské společníky si vybírám už dlouho, a i když jsem se někdy zmýlil, s lidmi, kteří mi dělají problémy, si dokážu poradit. Jeden takový se mi vybavuje, vzal jsem ho na cestu daleko od jeho časové osy, ale dostal mne a mou společnici do nebezpečí, a tak jsem ho vysadil u jeho matky. Měl na sobě zvláštní přijímací zařízení z budoucnosti, které mu odkrylo část mozku pokaždé, když někdo luskl. Následující život pro něj byl velmi nepříjemný, i když dalo by se říci, že i do jisté míry tragikomický.“
„Ale on mne pronásledoval!“ řekla s prstem namířeným na mne.
„Ano, byl zvědavý, to neberu jako zločin. Navíc je to snílek a tys mu připomínala mytickou postavu. A pak byl ještě ke všemu zraněný. Nemohl jsem ho tam nechat napospas andělům. Právě tak jako jsem tam nemohl nechat ty asiaty. Ne vždy mohu zachránit každého, ale tady jsem to udělat mohl, naštěstí.“
„Moment, vy jste ty turisty vzal s sebou? Kde jsou?“ vmísil jsem se do hovoru.
„Doktor stiskl jakési tlačítko za jeho zády, a poté ke mně beze slova pootočil obrazovku. Na ní byl záběr jednoho z nepřeberného množství pokojů Tardis. V něm stáli dva zmínění lidé a chodili křížem krážem napříč místností a tápali kolem sebe rukama, jako by se nacházeli v temné jeskyni.
„Andělé se jim dostali do hlavy. Objektivy jejich fotoaparátů s tím mají co dočinění. To a vzrůstající moc plačících andělů. Momentálně pro ně nemohu nic udělat. Jen je tu držet v bezpečí.“
„Ale já viděl, jak jim z očí padal štěrk!“
„To byla iluze, iluze, kterou vyvolali andělé. U tebe naštěstí efekt není trvalý, dost tomu pomohlo, že jsi téměř zemřel.“
„Doktore!“ sykla Clara.
„Jak víš, že tenhle člověk není nějaký šílenec?“
„Á, ano, to vím proto, že jsem si ho proklepl.“
„Co?“
„Ale no tak Claro! Mám stroj času. Stačilo vždy, když jste šli spát naťukat pár číslic a mrknout se do různých období jeho života. Nevěřila bys, kolik se toho za jednu noc dá stihnout. Bylo to nebezpečné, ale andělé měli zřejmě mnoho jiných věcí na práci. Každopádně vím o tomto člověku dost na to, abych věděl, že není nebezpečný.“
Vypadalo to, že tím Claru do jisté míry uklidnil.
„Každopádně, důvod, proč jsme utekli z Prahy je celkem závažný, protože jsem na jistou podstatnou věc zapomněl, navíc ji teď musím rychle vyřešit, abychom se tam mohli zase vrátit, takže se už nemohu příliš zdržovat. Ty!“ ukázal na mě a řekl: „Máš na mě mnoho otázek, že? Bingo bango! Teď jsi jednu vyhrál, tak sem s ní!“ řekl
„Jenom jednu?“ optal jsem se váhavě.
„Ano, a šupem, spěchám.“
Přemýšlel jsem, tolik otázek. Chtěl jsem se zeptat na anděly, na to, co je Doktor zač, jak chce, prokrista vyhnat anděly z Prahy a na mnoho dalších věcí. Na konec jsem se zeptal na to, co mi přišlo nejdůležitější:
„Dobře, ehm, co vlastně znamená název TARDIS? Co to je?“
„No, v překladu to vlastně doslova znamená „Časová A Relativní Dimenze V Prostoru. Takže bys jí mohl říkat třeba ČARDVP. Ale to už nezní moc hezky, nemyslíš?“
Doktor se smutně podíval do sloupu, posouvajícího energii.
„V gallifrejštině, mém rodném jazyce, který jsi mohl spatřit na mé kolébce a na stropu této místnosti, se této lodi říká jinak, slovo co to vystihuje je prostě loď. Tahle je už stařičký veterán, typ 40. Ale je zachovalá, starám se o ni, a ona o mne. Nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl,“ řekl a nepřítomně pohladil hranu konzole.
„Vymyslela ji, tu zkratku. Byla moc chytrá, chytrá a zvídavá, ta moje holčička“ zamumlal.
„Kdo?“ zeptala se Clara nechápavě.
„Susan, moje vnučka,“ řekl zasněně.
„Každopádně. Oba jste mi položili jednu otázku, teď honem do práce!“
„Dobře Doktore. Budeš potřebovat naši pomoc?“ zeptala se Clara.
„Ano, budu. Protože tohle bude moc, moc těžké.“
„Tak co chceš dělat?“
„Andělé pasou po Tardis, s energií časového víru, který je pod světelným sloupem by byli, inu neporazitelní. Proto se budu muset uchýlit k tomu nejnepříjemnějšímu myslitelnému řešení.“
„Doktore! Tak už nás nenapínej! Co to bude!“
„Je to strašné, ale, budu muset opravit chameleóní obvod,“ pravil Doktor pochmurným hlasem.