, 20. 3. 2014, Ostatní
Sedím a koukám, na zeď, na své ruce na podivnou řeznou ranku v pravé dlani, pak zase na zeď, na chladné topení, na hrnek plného mléka, protože jsem lenivý si uvařit vodu na kávu nebo čaj, pak zase na zeď a kus seškrábané malby, až na omítku.
Sedím.
Bez veršů. S hlavou plnou slov, které můžou být verše, ale taky nemusí. Stačí je totiž jen říct, do psaní se mi moc nechce.
Uvažuji nad výlohou květinářství, která byla plná tulipánů, zavřených, stejně jako cedulka na dveřích. Stejně jako slunce za horizontem. Zavřené a přesto lidé na chodníku postávají. Asi na zastávce, asi zastávka jejich čekání v existenci. A možná jen čekají, až se otevřou dveře a oni koupí květinu člověku, kterého mají rádi, raději, než sebe a své čekání.
Sedím.
Koukám na zeď. Cítím zimu, ale mandala nad topením, v okně se nehýbe. Nefouká. A já se stejně nechci otočit. Svůj kousek nebe jsem již měl, s východem slunce, s ránem.
Když bylo sychravo, a nebe připomínalo jednu velkou rozlitou kancelářskou budovu, ve které zlobí zářivky.
Šedá obloha a v ní dlouzí bílí hadi, probleskující paprskem po mokrých chodnících a hned za nimi spršky kapek z těch temnějších kanceláří na sny o hvězdách.
Ráno do jedné tváře pršelo, a v druhé dlani mohlo hřát. Elektrické vedení bylo trochu neklidné, vrčelo, prskalo a omlouvalo se za své výkřiky do světel, které nechtěly zhasnout.
A já mezi těmi linkami, sám, zbaběle, stavěl jsem se proti veršům. Přitahoval noc otěžemi zpět na papír a chtěl černým inkoustem malovat sněhuláky na svahu, kde projela, jsi snem.
Sedím.
Počítám jizvy a hladím je. Když se hladí příliš dlouho, odcházejí na jiné části těla, kam vidí jen druhý pár očí. Jako klubko oněch bílých hadů z nebe teď mi svítí na těle. Pár jizev, navždy čerstvé, proto neztvrdnou a nebudou dělat neplechu v úpadku těla.
Nespočítám je, nechce se mi. Nechce se mi ani uvažovat, jakou vůni má zapálená svíčka na mém stole. Protože nevrhá stíny, které by kráčely vedle mě.
Sedím a uvažuji.
Uvažuji o malé bonsai, jak se z ní mohla stát tak mohutná síla.
Nepřirostla mi k srdci, vrostla mi do něj. Kořeny hluboko, do obou komor mého tlukotu na liché zvony Notre-Damu a já v tom spím, až po uši. Zahlušen vlastní myšlenkou a v zelených listech stromu, který voní po květinách i v zimě.
Bojím se, že v dlaních mám spoustu nevytažených třísek, které se můžou změnit v hráze v krvi a zamezit přístupu slov o vodě a strom ztratí svou sílu. Nechci ztratit tulipánový strom.
Bojím se.
Sedím...
s hlavou zakloněnou, aby mně zátylek neutekl za dveře a tam mi vybílil díru do zdi. Poslouchám rychlovarnou konvici, pískající na spánek, že jde pozdě.
Koukám do stropu, nelíbí se mi. Dokonalé světlo, kancelářské světlo, je ho plná místnost. Zdi bez stínu a pavučin myšlenek. Zakryji si strop taky stránkami z knih, jen tak, pro radost. Abych se mohl dívat do slov a vsadil tam pár fosforeskujících hvězdiček mezi napsané řádky a věděl, jako námořník na širém moři, kam se vrátit. Do jaké postele patřím a pod jaké nebe z příběhů, které nepřečtu bez pomoci vůle a těch malinkých schůdků.
Koukám na plechový budík a jeho vysmátý ciferník. Dlouhým nosem si krájí čas pro sebe a já ani se zavřenýma očima neposunu jeho drzost o minutu zpět. Směje se, tak se budu smát taky a v koutku oka plakat, protože..., nevím kolik času vše zabere, kolik času mám a na jak dlouho se zavřu do kobky z knih, pro tu radost, že Ti to vše ukážu a ty se nepodíváš, protože budeš vědět.
Odcházím od rozepsaného a přepisuji papírky na zeď, kterou strhnu, abych mohl znovu malovat slovem pocit, černou barvou lásku nevystínuji. A přec jako snílek se pokusím, černé kolotoče, černé slunce, černé srdce s červenou knížkou uprostřed toho chaosu bez stínu.
Sedím. Piju kávu, neměl bych. Vím.
Ale ráno je daleko, abych mohl dni hrozit pěstí, že předešlý byl pln zlých zpráv a dutého smutku, který pronikl jako šíp dvěma. Vím, jaké bude ráno, vím, že bude slunečné, zalité v rozlité Metaxe z večera. A já se nenapiji, půjdu sbírat oblázky kolem cesty a stavět si tajné malinké mohyly, abych je jednou mohl zbořit a říct, že nebyl ještě čas se do nich stěhovat! Budu stát a nalévat, rozlévat se do každé připravené číše. Protože radost bude vidět a cítit den, skrze stíny budov, odrazů světla z oken, otevřených pekáren, pražíren kávy, neposedných studentů a zapomenutých sešitů, psů v rychlé potřebě na trávnících, neklidných světel na křižovatkách, přetáčení budíků a dudlíků v ústech nového dne, bude chtít řvát, zvát k tanci mezi stromy v parku, kachny poletí na jih, na sever, na západ, na sever a ještě jednou na sever, protože stará paní na mostě klepe se ze zimy v kloubech, a já to všechno uvidím se zaťatými pěstmi v kapsách, abych si uchránil kousky snů vyrytých do dlaní v naději, v naději..., že mezi první dva polštářky svého pravého ukazováčku vložím špičku palce a uchopím v tom stisku něčí bradu, jemně jako cíp papíru ještě ze žlutých obálek a s parfémem na krajích, a pochopím, jestli vzduch je všude stejný. A možná bych se neměl jen otáčet, nebo zkusit ještě jednu noc počkat. Vedle myšlenky, ukotvené na konečcích vlasů v tanci a lpět na slovech. A, nebo se jen posmát, pro radost ze snu.
Sedím.
A sníh mi křižuje v myšlenkách. Zastírá a ukládá do ledového klidu jaro.
Snad jsou všechny závěsy v místnosti zatáhnuté, ať nevidím v kalendáři odkvétání listů.
Vyměnil bych horké kakao za hřejivé slovo a zvuk tříštící se v uších na milion not z nočních sonát. Praskání chvíle. Plamen, co ve špičatých dýkách hledí k nebi z knih a k pár hvězdám. Bez rukavic a kulichu se umět zahřát, v drobných kapsách pro jednoho s dlaněmi navíc.
A ten smutek pořád obtéká. A není sám, má podivnou vůni, vůni dvou smutků. Zvláštní pocit, když ve smutku spojeni jsou dva. Nejde vysvětlit, nakreslit, napsat..., smutek jsou oškrábané zdi, až do záděrů na prstech, když snažíš se jej shodit. Odejít v kabátu do noci se rtěnkou na límci a nechat tu tělo bez kostí. Bíle zářit, jako svědomí, sněhu pro zlost, v noci.
Naučit se znovu ve vůni opiového kadidla přičichnout k vášni z rozdrápaných zad, jako kdysi, když tisíce nožů tančilo v očích člověka. S palestinou kolem krku říkat, že nejsi věřící a tajně za rohem psát si veršíky pod triko, blízko k hrudnímu srdci, kde hřebíkem se přibíjí stín tvých očí a tvou jiskru kousek hloub. Batikované ponožky křičí pod černými nohavicemi a ty se stydíš za podivné skvrnky kolem poklopce, protože vášeň se neptá a neklepe. Prstem svádí a opiové kadidlo, palestina kolem krku, batikované ponožky, vše je zbytečné.
A já tu sedím.
Poslouchám, co jsem nikdy moc neposlouchal a líbí se mi to. Na větší zhodnocení se nezmohu. Protože na mém kabátu rtěnka nejde vidět.