Obraz v zrcadle, skutečnost nebo klam? Naše životy, pravda nebo lež? Kapitola 2 „Lucko! Dávej pozor na auta!“ Okřikuji svoji dcerku se strachem. „Neboj, mami.“ Odsekne mi s naprostým klidem. Ještě, že Davídek už je klidnější. Dvě děti jsou na mě stejně moc. Když do toho ještě táhnu několik tašek s nákupem, je to fakt zážitek. Doma naženu děti do pokojíčku. Sama jdu vybalit nákup a pustit se do vaření večeře. V deset jdu do postele úplně vyřízená jako obvykle. Nedaří se mi ale usnout, tak čekám na Davida. Manžel má dnes přesčas a já se k němu potřebuju přitulit. Konečně dole slyším bouchnout dveře. Pak slyším, jak si dává sprchu. Mám radost, když si ke mně lehá. „Miláčku, ty ještě nespíš?“ Ptá se překvapeně. „Ne, čekala jsem na tebe. Chci se přitulit.“ Odpovídám mu už trochu rozespale. Jakmile si ke mně lehne, cítím se v bezpečí. Jsme spolu už 10 let a já ho stále miluju tak, jako první den. Poznali jsme se už na škole. Byla to láska na první pohled. Hned po maturitě jsme se vzali. Po svatbě se narodil Davídek, po 5 letech jsme měli ještě Lucku. S Davidem jsem šťastná, svoje děti miluju, i když nejsem si jistá, že je to život, jaký jsem měla vést. Vlastně jsem šťastná, až když jsem jen s Davidem. Možná jsem neměla mít děti. Můj život je jaksi neskutečný. Zítra mě čeká přichystat Davídkovi oslavu narozenin. Pozvala jsem všechny děti z jeho třídy. Stojím uprostřed obýváku, pobíhají kolem mě děti a já si uvědomuju, že jsem úplně mimo. Stojím a zírám před sebe, jako by se zastavil čas. Najednou některé z dětí začne křičet. „Strašidlo! Strašidlooo!“ Křik slyším z chodby u schodů. Běžím se tam podívat, všechny děti se zavřely u Davídka v pokojíčku. Já dojdu pod schody a vzhlédnu. Nahoře na schodech stojí ohromná shrbená postava s kápí přes obličej. Strašně se leknu a zavřu v úleku oči. Když je znovu otevřu, nikdo tam nestojí. Zírám opět před sebe, ztratila jsem se sama v sobě. Je mi jedno, co je s dětmi. Jdu do ložnice, posadím se před zrcadlo a dívám se do svých očí. Nevím, kolik času uběhlo. David mě najednou chytne za rameno a cloumá se mnou. „Zlato, co se tady děje? Děti jsem našel zamčené v pokojíčku. Všechny se k sobě choulili na posteli a brečeli. A tebe najdu tady, v ložnici, jak na sebe koukáš do zrcadla. Co je to s tebou?“ Vytkne mi ostře David. „Nemůžu.“ Odpovídám v naprosté letargii. „Řekni mi pravdu…“ Prosí. Pravdu. Kdybych tak znala pravdu. Ano, já potřebuju znát pravdu. Už několik dní mám podivné sny a teď ještě to, co jsem dnes viděla na schodech. „Davide, nevím, co se děje. Mám zvláštní pocity. Jako, že tenhle život není skutečný. Objímám děti, ale jako bych je neměla ráda. A tebe někdy taky ne. Mám pocit, že musím něco zjistit. Děti byly vyděšené, protože něco viděli na schodech a já to viděla taky. Jenže jsem měla pocit, jako bych tu postavu už viděla. Pravda, co je pravda?“ David bez vysvětlení vezme telefon a vytočí nějaké číslo.“ „Šéfe, tento program také selhal. Pošlete tým k zajištění.“ Vůbec nechápu, co říká….
eknihysantini.cz