Ó únorová přírodo,
almanachu loňských dvanácti třpytivých drahokamů,
skrýše všeho pitvorného, nebeského tepla živote!
Vyjev svou krev - utop mne svými prameny blankytu,
zadav mne étery blažených květů orchidejí,
nasyť má ústa pylem polních rostlin,
hlaď mě, ach, hlaď mě!
Hebkou srstí lišky.

Já, nenasytné zvíře,
znaven betonovým přístřeším, jedo-vzduchem.
Já znásilnit chtěl jsem Tě teď,
když spíš,
sníš
a odpočíváš.
Jen čerpej síly! Buď královnou Všeho.
Já,
pokorný tobě vzdálený člověk dneška,
hlavu skláním
před Tebou.

Líbám Tě - vidím Tě.
Hle! Ta krása, samet noci, bílé
hřevijé srdce
zima diamantová - chladivý dotek Počátku.
Vidím Tě již, jdu k Tobě,
Přírodo!