STROM

V náruči samoty, smutku a touhy,
procitám ze spánku snad každý den,
mám na duši bez něhy citové šmouhy,
jsem stromem bez listí, stoletý kmen.

Přeji si vláhu i sluneční svit,
stojím však pevně s dřevěnou náručí,
kde je ten toužebný nebeský cit,
při kterém na větvích pupeny vypučí?

Po prudké bouři prosvítá nebe,
našel jsem cestu s jediným cílem,
načerpám síly jedině z Tebe,
jsi můj sen, oblečen v bílém.

Vláhu teď popíjím celými doušky,
jsem celý bez šmouhy, úplně čistý,
dostál jsem na prahu přetěžké zkoušky,
obalen celičký zeleným listím.