Magie je složitý dar. Je to něco, co nezíská každý člověk a i když to dostane, musí se učit s tím žít. Magie člověka neustále nutí učit se a zdokonalovat se. Lidé, kterým se tohoto daru dostalo, tvrdí, že i oni sami s tím mají problémy a jsou tíženi tou ohromnou zodpovědností, ale nestěžují si právě proto, že je to dar.
Ale doba byla zlá a mágům a čarodějům bylo zakázáno provozovat svůj dar, svoje řemeslo. Kdokoliv byl přistižen, byl předveden před krále a následně dotažen na hranici, kde se potýkal s plameny, dokud z těla nevyprchal život. Na hranicích padlo mnoho lidí a spousta z nich ani neprovozovala magii, ale jen se někomu znelíbili. V tu dobu bylo nebezpečné dělat si nepřátele. Nebezpečnější než kdy dřív. Když se král oženil, zmírnil své zákony. Jeho manželka, mírumilovná a neskutečně hodná žena, jej přesvědčila, aby všem čarodějům dal možnost vykonávat své řemeslo, a přitom nerušit běh okolností. Mágové a čarodějové se tak přestěhovali do různých tvrzí a pevností, kde se za zdmi oddělujícími je od ostatních lidí mohli v poklidu věnovat magii.
A do takového světa se narodila Keya. Narodila se jednomu z nejtalentovanějších kouzelnických párů a vyrůstala za zdmi pevnosti Orentall. Na své dětství si stěžovat nemohla. Spousta her s ostatními dětmi, návštěvy kuchyně, vyjížďky na koních a střelba z luku i z kuše. Nehledě na hrátky se psy a vlky. Lidé z pevnosti Orentall byli jediní, kterým se povedlo ochočit si vlky. A když je pak ještě spářili se svými psy, vznikl zcela nový druh vlka. Srst byla šedavě bílá, jen občas se objevily stíny černé barvy. Jejich chování bylo odlišné od běžných vlků. Měli v sobě totiž tu psí mírumilovnost i tu vlčí divokost. Sevillský vlk, poprvé zrozen v roce 1358 v sevillských horách v pevnosti Orentall, se stal legendou. Keya si moc dobře pamatovala začátky chovu. Kdy existovala spousta čarodějů, kteří byli k chovu vlků a vzniku nového druhu skeptičtí. Časem se ale důvěra prohlubovala a vlci, psi a Sevillští vlci spolu dokázali vyjít nadmíru dobře a snad ještě lépe s lidmi. Ale jen s těmi dobrými.
Když o pár let později, kdy Keya oslavila osmnácté narozeniny, královi lidé lovili v lese a ničili jej, všechny psovité šelmy zuřily. Věděly totiž, že královi muži ničí nejen přírodu, ale i zvěř, že spousta jejich 'příbuzných' umírá a s divokým štěkotem a vytím prorvaly bránu. Okolní příroda, ukrytá pod první tenkou vrstvou sněhu, se zalila červení. Spousta mrtvých těl. A král zuřil.
***
"To nemůže být pravda!" rozkřikl se, když se mu ta zpráva donesla. "Upalovali jsme je a pak dostali svobodu. Daroval jsem jim život, pokud budou žít jen v pevnostech a držet ty své čáry mimo dosah běžných lidí! Varoval jsem je hned několikrát, aby si dávali moc dobrý pozor, co provádějí! Posílal jsem k nim posla se zprávou, aby krotili ty své pokusy na vlcích, ale oni neposlechli! A zde je výsledek. Krveprolití!" Král zuřil. Deset jeho mužů zemřelo a pět jich bylo zraněno. Povětšinou se jednalo o nižší třídu šlechty. Jak bude vysvětlovat všem těm lordům, že mágové, které oni chtěli upalovat, ale kterým dal on šanci k životu, právě zabili deset členu nižší třídy šlechty? "Všechny nechat zabít!" Vykřikl král a hodil o zem pohárem s vínem. Červená tekutina se rozlila po kamenech.
"Drahý, to přece nemyslíš vážně, že ne?" zeptala se králova žena. "Nemůžeš nechat zabít všechny čaroděje."
"Ale ano, můžu! Vždyť jsem král!" vykřikl. "Ale neupálíme všechny. Jen všechny obyvatele Orentallu! Pro výstrahu ostatním!"