A už je tu zas.
Jen místo padání listů ze stromů,
Tě napadají černé myšlenky.
Místo krásného babího léta všude jen šedivo a zima.
Ucpaný nos,
tak protivná je rýma!
Ale moment,
netrvá to už nějak moc dlouho?
Kam poděla ses, touho?
Ano, Tebe se ptám, touho, potřebo, víro v lepší dny.
Pryč jsou všechny Tvoje sny.
Je podzim, hm, co na plat?
Ale kdy vlastně bylo jaro? Léto?
Vážně se to muselo stát?
Je podzim… podzim jedné lidské duše.
To když nedaří se, a ostatní chovají se hluše.
Nikdo nevidí, neslyší, že se trápíš.
V noci slzami polštář zas a znovu zkrápíš.
Myslíš, že obelháš své okolí?
Možná.. ale ONA všechno ví.
Chřadne a pláče s Tebou.
Byla Ti jedinou vrbou.
Moc dobře víš, koho na mysli mám.
No tak, usměj se! Nejsi přece sám.
Vyžeňte ty myšlenky a chlad spolu.
Jste dva!
Postavte se tomu bolu.
Co už nějaký čas vládne Tvojí duši.
Ale počkej…
Víš, že i ten podzim jí sluší?
Půjč mi ji na chvíli.
Zahřeju ji ve svých dlaních.
Vidíš, jak rychle sílí?
Je sice podzim jedné lidské duše,
Ale krásné babí léto.
Tvá dušička mě už hřeje.
A co to vidím? Ona se snad i směje?
To Ti to trvalo, mrško malá.
Výborně! Už z Tebe slunce sálá.
BYL podzim jedné lidské duše.
Vše má svůj důvod, a i on byl zřejmě třeba.
Stejně tak jako vzduch, tak jako voda…
Posílil Tě a posunul o kus dál.
Je to už dávno, co jsi v koutě stál.
Tak zapomeň, začíná léto..