To sobotní ráno jsem se probudila trochu dříve. Ranní paprsky si našly cestu mezi zatažené žaluzie a protrhly můj sen. Oblékla jsem se a vykročila z postele do poklidného rána. Celý dům ještě spal. Postavila jsem vodu na kávu a v dobré náladě si zašla do schránky pro čerstvé noviny. Velký titulek zase kritizoval poměry ve vládě a já se podívala znovu do útrob té kovové krabice. Bylo to jen tak mimochodem, protože v sobotu přece pošta nechodí. To ví každé malé dítě. A přece: Na dně se krčil nenápadný papírek. Co to asi může být? S nehranou nedočkavostí jsem papírek rozbalila. V něm se přede mnou otevřel přísně tajný vzkaz:
Už jsem na to přišla! Dalo mi to práci, ale třeba to ještě nějak zachráníme! Sejdeme se dnes ve čtyři u S., souhlasíš?
Míla
Víc nic. V době textových zpráv mi to přišlo jako dobrý vtip. Radši jsem zkontrolovala, jestli není apríl. Datum na novinách mě ubezpečilo, že tomu tak není. Zkusila jsem si papírek znovu přečíst. Mám asi tři kamarádky, které se jmenují Míla. To mi nepomůže. Kdo je však S. mi nešlo na rozum. Je to žena, nebo muž? Otázky, na které se špatně hledala odpověď. Hotové detektivní pátrání. Který problém Míla vyřešila a co to má co dělat se mnou? Ušmudlaný cár papíru mě zajímal víc než cokoli jiného. Ani jsem si nevšimla, že pořád stojím venku. S nevyřešenými myšlenkami jsem se vrátila domů ke studené kávě. Všichni už byli vzhůru. Sobotní ráno značně pokročilo. Málem jsem zakopla o práh do kuchyně a vtom se mi rozsvítilo! Moji kolegyni Mílu z práce přece chtějí vyhodit! Musím jí pomoct. Určitě budeme mít schůzku u Soni. Ta má také namále. Po nich možná přijdu na řadu já...
Když mě to "trklo" a zjistila jsem, která Míla to psala, řítila jsem se k telefonu. Manželovi to muselo být podezřelé. Nejprve málem zakopnu, a potom těsně než si sednu, utíkám pryč z místnosti. Umí vždycky tak krásně vykulit ta svá očka, když se něčemu diví.
Připadala jsem si jako Colombo, který vyřešil vraždu. Jenže telefon byl obsazený - dcera někomu volala. Zaslechla jsem jenom: "Vzkaz? Ve schránce? Nenašla. Poslyš, Mílo, já se tam jdu podívat a odpoledne se sejdeme u Sandry. Takhle to přece nemůžeme nechat. Už aby to bylo vyřešené. Tak ahoj."
Zkoprněla jsem.
"Hej mami, jsi přítomná?" luskne mi prsty před obličejem. Jakoby vítr sfoukl domeček z karet. "Eh, tohle je asi pro tebe," podala jsem jí vzkaz. Než stačila poděkovat, přišel do pokoje můj manžel: "Abych nezapomněl. Včera ti volala Míla. Byla jsi zrovna ve vaně. Mám ti vzkázat, že se dnes ve čtyři máte sejít u Soni..."