Probudila se a zjistila, že má vedle sebe prázdno. Vstala z postele a něco přes sebe přehodila. Seděl nad svojí ranní kávou. Šla ke kuchyňské lince a pozdravila ho. Upřel na ni svá oříšková kukadla zpoza novin a něco neurčitého zamumlal. Ukrojila si chleba a namazala ho máslem. Svůj pohled přesunula na něho. Věnoval se dennímu tisku. Nůž, ostrý jako břitva, sklouzl z plánované snídaně a objevila se kapka krve. Ránu si omyla a došla si pro náplast, kterou ji zalepila. Asi si toho nevšiml. Zahloubán do čerstvých zpráv nevnímal napravo ani nalevo. Sedla si naproti němu. Zakousla se. Ticho, že by se dalo krájet. Složil noviny a zvedl se. Bez půl slova si vzal tašku, oblékl si kabát, který mu moc slušel, a odešel, aniž by se rozloučil. Pěkný začátek šťastného dne.
Došel až k budově, kde pracoval. Myšlenkami stále někde u povinností pozdravil vrátného. Tašku položil vedle psacího stolu a zasedl k počítači. Dnes měl lehký úkol, takže nebylo kam spěchat. Když se vracel z oběda, věděl, že bude končit poněkud dříve. Nechtělo se mu domů. Vůbec ho nelákala představa stráveného večera u televize, i když by nebyl sám. Rozhodl se proto jí zavolat. Domluvili se na šestou hodinu.
Zhluboka se nadechla a stiskla kliku. Snad ji také bude mít. Nemocniční pach ji praštil přes nos. Nesnášela ho. V ordinaci se cítila hůř než u zubaře. Sestřička ji pohodlně usadila do nepohodlného křesla. Doktor ji začal prohlížet. Modlila se, ať už je to za ní. Od poslední návštěvy moc vody neuběhlo. Čekala na konečný verdikt lékaře. Nevěděla, jestli ho přijme s radostí nebo se starostí.
Setkali se v postranní ulici. Objetí. Prvně pusa na čelo, potom na pusu. Dělával to tak vždycky. Ruku v ruce odcházeli do nedalekého parčíku. Šťastný úsměv v dívčině tváři odrážel paprsky odpoledního slunce. Sedli si na svoji oblíbenou lavičku. Pořád ten samý scénář. Jeho ruka byla položena na jejím koleně. Jednoduchá konverzace o ničem. Každý ze dvojice si vychutnával tuto chvíli. Nesetkávali se tak často, jak by chtěli. Nakonec stejně skončili zase v objetí. Tento den ale nastala nepatrná změna. Šli do kina. Bylo jedno, co dávali za film. Ani jeden by nedokázal popsat děj. Doprovodil ji až domů. Pouliční lampy se rozsvěcovaly jedna po druhé a zář dopadala na jejich zamilované tváře. Při loučení je pozorovala dotěrná sousedka oknem. Byli na to zvyklí.
Ta zpráva ji zasáhla jako blesk. Trochu to tušila, ale doktor ji v tom ujistil. Čeká dítě! Manžel má v poslední době moc práce, skoro se nevidí. Dnes má přijít také později. Stejně se potom dívají večer na televizi. Dnes se to musí změnit. Právě přišla na to, že udělá slavnostní večeři a při svíčkách mu to řekne. Oba dva si vždycky potrpěli na romantiku. Vzpomíná na jejich první schůzku a objeví se úsměv.
Cestou domů ho hryže svědomí. Už se konečně musí rozhodnout. Takhle to už dál nejde. Buď jedna, nebo druhá. Je to těžké. Ale je přece ženatý! A také nemůže zklamat mladou dívku... Sklíčeně otevře dveře do bytu a ucítí nádhernou vůni. Svlékne si kabát a rychle dojde až do kuchyně. Přemýšlí, jestli není nějaké výročí nebo narozeniny. Zaloví v paměti, ale ta mu nic nevyjasní. Ona pozná jeho nejistotu a ujistí ho, že je to jenom překvapení pro něho. Oba dva se posadí ke stolu. Zamilovaný pohled. Láska přece prochází žaludkem. A po třetím soustu jsou slova vyřčena. Dvě slovíčka dokážou obrátit život vzhůru nohama. "Čekám dítě," ozve se z druhého konce stolu. Obejme ji.
Babka, největší klepna široko daleko, má dnes divadlo. Už se rozhodl. Teď se to snaží milence říct. Ten překrásný úsměv, který měl tak rád, jí mizí z tváře. Skelný pohled. Uvnitř prázdnota. Rozhodí rukama a otře jí slzu. Něco jí vrátí. Dítě je přece přednější. Na chodníku zbývá jen mokrý kapesník od nešťastné lásky...