, 17. 12. 2013, Ostatní
Byla to tvoje poslední slova, prý jestli to myslím vážně. Jak jinak, než vážně, když děláme rozhodná rozhodnutí právě proto, že to vážně nevíme. Rozhodnost je akt síly, stejně jako slabosti. Nevím to, vážně, ani tehdy, ani teď. A tak tu sedím a za zavřenými víčky se mi procházíš v té černě malované trikoloře. Půlky se Ti třepotají sem a tam a já cítím, jak bych po tobě zase jednou skočil. Dvakrát. Třikrát. A pak měl zase dost. Z rozmaru, z nejistoty, že nevím, co chci. Tebe, a pak zase ne.
Ty se mě ptáš, jestli vážně...
Viděl jsem tátu. Toho tvého tedy. Vezl si zadek v tom vašem fáru a smál se. Tak jsem začal plakat. Jen tak, jestli se taky směješ. Jestli se máš dobře, a jestli na mě myslíš. Zasmál bych se s Tebou. Zase jednou, než bude pozdě na všechno.
Jsem prý jiný, stejný sobec, jenom jiný. Chtěl jsem Ti říct alespoň to málo, nevím totiž, jestli se kdy ještě uvidíme.
Je to vážné.