Zdá se to býti velmi nostalgické. Vrací se mi stejné pocity, jako jsem měl před rokem. Jako když jsem nastupoval na mou vysněnou školu. Jako když jsem o prázdninách přemýšlel, co mě tam čeká. Teď už bych měl vědět, do čeho jdu, nic by mě nemělo překvapovat, jenže po tom, co jsem tam za ten rok zažil, se nemůžu dočkat toho, co dalšího mě čeká. Zřejmě nejste v obraze že? Asi bych vám měl ujasnit, jak to vlastně všechno začalo…
Místností se rozezněl nepříjemný zvuk budíku. Po dlouhé době mě ten zmetek zase ráno probouzel. Upřímně, po dvou měsících volna vás prostě ten budík nehorázně sere. Naslepo jsem hmatal po tlačítku, které by neuvěřitelný rámus vyplo. Nakonec jsem byl úspěšný a za chvíli jsem se vykopal z postele. Koupelna, šatna, kuchyň. Moje normální ráno, nic převratného se dnes nedělo, až na to, že právě dnes je ten den, kdy se ze mě stane oficiálně středoškolák. Po úspěšném absolvování příjimacích zkoušek mi domů přišel dopis s rozhodnutím o mém přijetí na Gymnázium ve městě Sivan. Krom všemožně dlouhých a obsáhlých papírů, které mi neřekly nic nového, byl v dopise i jakýsi náramek. Znáte to ne? Když je rozlomíte, začnou svítit, jenže tohle se u něj nestalo. V té době jsem si říkal, že se je to prostě šunt, ale měli jsme si ho první den na ruce donést do školy. Mě samotnému to bylo upřímně jedno, ovšem má kamarádka, Jolana, se nad tím neustále rozčarovávala. „To seru…, OMG! To si na ruku prostě nedám!“ otravovala celou cestu autobusem do města. „Ty vole sundej to!“ skočila po mě. Vzpomínám si, jak se mi to snažila strhnout z ruky a v autobuse jsme vypadali vcelku komicky… Navíc, dodnes nechápu, proč kvůli tomu tak vyšilovala. Projeli jsme ještě několik křižovatek a autobus se konečně stočil na autobusovém nádraží. Mohli jsme proto vyrazit k naší cílové destinaci, do budovy naší nové školy. Nervozita mě celého slila. Cestou do školy jsem nemohl myslet na nic jiného, než na tuhle ošemetnou situaci, která se neustále blížila. Radši jsme se s Jolou zase začali bavit o něčem jiném a přestali jsme na to myslet, tak snadno to ale nešlo. Nakonec se nám to přeci jen na chvíli podařilo... ovšem pozdě. „Dívej“ prstem jsem ukázal na růžovou budovu tyčící se na malém kopečku. „Gymnázium“ suše jsem polkl a znovu mě polilo teplo. Začal jsem cítit, jak se potím, krom toho mě začala bolet hlava a pravá ruka s náramkem nepříjemně cukala. Čím blíž jsem byl k té budově, tím to bylo horší, Jole však nic podobného nebylo. Mohutné dveře se na nás nepříjemně culily a nastala ta chvíle, kdy jsme měli oba vstoupit dovnitř. Položil jsem ruku na kliku, proletěla mnou jakási podivná síla, v tu dobu pro mě nepoznaná. Rozrazil jsem dveře a vstoupil. Poslední co si pamatuji, bylo, jak se mi náramek na ruce rozzářil a já jsem spadl na podlahu vstupní haly.
„Dnes první…“ řekla maskovaná žena s kápí přes hlavu, sedící poblíž dveří společně s dalšími dvěma lidmi. Byli oděni do hábitů, přes které nebylo vidět ani část jejich další oblečení, prostě nic. Vypadalo to, jako že na něco dohlíží, ale nehnuli ani prstem. Jolana začala zmatkovat. Nevěděla, co má dělat. „Hej, prosím! Pomocte mu někdo!!“ řvala všude kolem, zdálo se však, že jsou jim všichni lhostejní. Do budovy vstoupila další dívka. Vyšší, delší vlasy, upravené oblečení, štíhlá postava a vyvinuté poprsí. Náramek na ruce jí zazářil, ale pak zůstal zase stejně průhledný. Dívka byla z rozzářeného náramku taktéž velmi vykolejená, ale pochvíli se vzpamatovala. Nic vážnějšího se jí totiž nestalo. Jola i ona se setkaly pohledem, ona neváhala a okamžitě skončila k Petrovu bezvládnému tělu. Položila mu ruku na hlavu a druhou rukou mu na krční tepně hledala tep. Z batohu pak vytáhla flašku s vodou a navlhčila kapesníky, které mu položila na hlavu. Pravou rukou s náramkem si pak i ona otřela čelo. Její náramek začal znovu zářit, což upoutalo pozornost dozorčí skupiny. „Ne, není to stejné jako on, podívejte…“ muž natáhl pravou ruku, přičemž se mu nevědomky vyhrnul rukáv, který omylem odhalil i své náramky. Bylo jich sedm, tři z nich zářily zelenou barvou, další tři byly modré a poslední z nich byl stříbrný. Pohled Joly se na těchto náramcích zastavil, dokavaď si toho ten muž nevšiml a rukáv si nenahrnul zpátky. Obratem se podívala na svůj průhledný a na zářící náramek dívky. Měnil se. Jakoby se v něm rozpínala kapalina, která se dotáhla až do půlky náramku. Měla zvláštní, růžovo bílou barvu. Úplně jinou než tu, kterou měl ten záhadný muž. Ustrašená dívka se vzpamatovala a podívala se na ruku svého kamaráda, která už nezářila. Jeho náramek však vypadal úplně jinak než před chvílí. Byl do poloviny zářivě žlutý, následně převahovala barva červená a nakonec šel spatřit i malý píď zelené. Postavy v kápích lovily pohledem barvy náramků. Všichni tři pak rázem vyskočili ze svých křesel a rozběhli se směrem ke klukovi. „Vypadněte!“ okřikla žena dvě dívky, které nevěděly, která bije. Ta druhá však konečně přišla na to, co způsobilo jeho stav bezvědomí. Rukou mu zajela za náramek a vší silou ho odtrhla. Situaci vyšperkovali další příchozí. V hale se nacházelo něco přes 10 lidí, někteří z nich se divili nad zářícími náramky, někteří nad ležícím tělem uprostřed haly. Byl to prostě blázinec. „Toho si beru já“ zařval muž, který omylem odhalil své náramky. „Tak to teda ne! Má 2 z mých talentů, ten bude můj!“ křičela žena, která se obratem zastavila a sepjala ruce. „Historical art of the time: Stop time!“ obrovská žlutá vlna vystoupila z jejich rukou a zasáhla oba dva muže. Doslova je obklopila a oba se rázem náhle zastavili. Ani jeden z nich se nehnul. Jeden z nich se ale rázem obklopil azurovou září a místností se ozval výkřik „Einstein´s theory of relativity: Time dilatacion!“ podivná energie žluté barvy, která jej obklopovala rázem zmizela a on se řítil vpřed. Žlutá záře z předchozí techniky však nezmizela, objevila se kolem ženy, která jí vyvolala. V podstatě se díky protiútoku jejího „soupeře“ zastavila svou vlastní technikou. Bez problému tak předběhl ženu, která se ho svou technikou snažila zastavit. „Secret art of sealing!“ normálně vyhlížející ruka se obklopila stříbrem a srazila Jolu, neznámou dívku a nakonec i ležícího, bezbranného Petra. Náramky trojice se rozzářily ještě jednou, tentokrát se do nich však vyrylo velké tiskací písmeno A. Dokonce i do strhnutého náramku Petra, který byl v ruce hnědovlasé dívky. „Co se to, co se to stalo???“ vyhrkla ze sebe třesoucí se Jolana. Muž si sundal kápi a shodil ze sebe hábit. „Ulovil jsem si další talentovanou trojici slečno“ zvolal energeticky a pohledem přejel dvě vystrašené dívky a jednoho v bezvědomí ležícího kluka. „Skvělá volba…“ vítězně se pousmál a otočil se na zbývající dva zahalené bojovníky. „O ty další se tu klidně pobijte“ následoval poněkud divně vyhlížející, ale zřejmě vítězný úsměv a pohled zpátky na studenty. „Za chvíli se probere“ uklidnil Jolu, která byla stále mimo. Mezitím se nasupená žena s vlasy černými jako noc vrátila zpátky na své místo. Žlutá záře kolem druhého muže taktéž pominula a taktéž se vrátil. „Nemělo cenu o něj bojovat…“ řekl nezaujatě a začal vyhlížet svého vhodného kandidáta. Všudypřítomní studenti, kteří postupně přicházeli, asi nevěřili svým očím a pravděpodobně ani nechápali, co se to tady vlastně děje. A upřímně vám řeknu, tohle byl asi nejklidnější okamžik, co jsem na té škole zažil.