je slyšet hukot
dálnice
a útržky slov
už jen jako popel
ve větru
/a neuveď nás/

do větru
turbulence nových rán
převrácených vzhůru
a přesto neudělat krok
a nevrhnout se
mimo

a neukončit báseň
pointou

i to jsem já

příliš malá na pocit
nestačím pravidelným krokům
ranních procházek
sevřených do sáčku
po těch
ochočených
dobromyslných
hnědookých psech
kteří s námi sdílejí
TOHLE
VŠECHNO

ačkoli by mohli trhat kousat
a výt na měsíc

vyjí jen po svém
páníčkovi
když se napřesnoc nevrátí

/jsme stejní kvílíme
po bohu
nepláčeme nad svým
hladovým životem/

a už mě nebaví
zase znovu říkat ačkoli
je to staromódní žádné
anébrž avšak ale jenomže
by nemělo existovat
nikdo by už neměl zvedat
rozlámaný rozpažený kříž
když máme
vztyčené prsty obelisků
když morálka jsme
zase jenom
my

ačkoli

ačkoli ticho
pane