Stalo se to už dávno. Možná si to už všechno pamatuji jinak. Stáří s sebou nese i tato úskalí. Přesto bych teď, na sklonku života rád sepsal dobrodružství, která jsem prožil ve stínu modré budky a jejího záhadného majitele. Viděl jsem mnohé z historie a z celého vesmíru, a přece to bylo tak málo. Chtěl bych víc. Ach, my lidé jsme tak titěrní. Nemáme šanci poznat všechny krásy, které život skýtá. Přesto bych nic neměnil. Jen bych se na ta místa chtěl podívat ještě jednou, než odejdu do tmy. Ale už dost sentimentálních žvástů. Doufám, že vás můj příběh alespoň trochu zaujme. Pokusím se vše podat tak, jak se to událo. Tedy, takhle to tenkrát všechno začalo…
...
To víte, to jsem takhle jednou šel, tak trochu ztracen, možná to znáte, v duchu jsem přemítal o věcech, jejichž důraz mi vždy bije před očima na poplach. S hlavou skloněnou, nepřítomně hledě na kočičí hlavy ulice, jsem nevěnoval příliš pozornost okolí. Proč taky, lehce temná noc a nikde nikdo. Tu jsem kdesi zaslechl šelest. Zřejmě šlo o šustění oděvu, v jehož pozadí, či spíše výraznějším popředí mi zazněl cupitavý klapot podrážek roztomile maličkých bot, které obvykle zdobí nohy dívek. Tu náhle onen zvuk, či jejich sestava zesílily, a přidalo se k nim lehké dívčino oddechování, které by v chladném vzduchu zimní Prahy jistě vytvořilo nejeden obláček páry.
Rozechvěle jsem se otočil, že snad spatřím původce oněch zvuků, onoho dupkání, dýchání a šelestu, leč nespatřil jsem nic. Zapadlá ulička, na dvou koncích osvícená lampami, byla krom mne a mrouskající se kočky na špinavé popelnici dočista prázdná. Dokonce i ty zvuky jako by utichly. Otočil jsem se tedy ve svém zklamání, že půjdu dál.
Tu však se ony „vysněné“ zvuky ozvaly znovu, a teď jaksi naléhavěji, a přímo za mými zády. Kdosi zezadu vrazil do mého pravého boku, až jsem zavrávoral a pootočil se. Naštěstí jsem byl díky pravidelným tréninkům ledního hokeje na nějakou tu srážku zvyklý, a tak jsem náraz ustál. Následně jsem pohlédl na utíkající osobu, vskutku to byla mladá žena, co jsem mohl v šeru dle běžící siluety soudit. Na první pohled mne udeřily do očí její dlouhé pačesy. Ač nejsem v podobných věcech znalý, tuhle jsem poznal, přede mnou právě proběhla Fortuna jakoby přímo z antiky, či se mi to zdálo?
Vpředu dlouhé vlasy, vzadu krátké. Příslovečně bych ji tedy měl chytit za pačesy. Zvědavost mi nedala a rozeběhl jsem se za ní. Po kluzkém, zamrzlém a nesypaném chodníku mi však podklouzla noha, a já upadl na záda a udeřil se o dlažbu do hlavy. Tělem a zvláště hlavou mi projela pronikavá bolest. Co nejrychleji jsem se ale posadil a chytil se za hlavu. V níž jako by mi namísto okysličené krve pulzovala čirá, vydestilovaná bolest.
Přes mžitky v očích jsem zahlédl, jak se dívka zastavuje na konci uličky u jakési modré telefonní budky. Byla dřevěná a dosti mi připomínala policejní budky, které jsem kdesi viděl na starých fotografiích z Londýna v 50 letech. Prý sloužily k přivolání policie v nebezpečí, či do ní bylo do jejího příjezdu možné zavřít zločince. Nyní už však dlouho žádná z nich v Londýně nestála. Tak co u všech všudy dělala tady v Praze?
Dívka u budky se začala nervózně přehrabovat v červené kabelce, visící jí přes rameno, načež z jejích útrob vytáhla jakýsi klíč na řetízku, odemkla dveře, či dvířka budky, poděšeně se ohlédla, a její oči spočinuly na mne. Pak se podívala kamsi daleko za mne, zhluboka se nadechla, jako by se snažila uklidnit, a vběhla dovnitř. Dvířka za sebou zavřela a zamkla dřív, než jsem stačil cokoli zevnitř zahlédnout. Když se dveře zavíraly, ozval se charakteristický vrzavý zvuk. Ohlédl jsem se. Za mnou, na konci uličky, kam se ta dívka dívala, nebylo nic než tma.
Stále jsem seděl, když bolest trochu ustoupila, tak jsem se postavil na nohy a pomalým, šouravým krokem jsem zamířil k budce, ta byla dál, než se zdálo. Pustil jsem si poraněné temeno, a pohlédl na svou dlaň. Ve vzdáleném světle pouliční lampy se na ní leskla krev. Náhle jsem uslyšel další zvuky, tlumené pohvizdování a pobrukování a chůzi, či snad poklusávání. Nu zkrátka rychlejší kroky. Tyhle byly docela jiné. Byly těžší, méně opatrné, jako by si snad jejich původce nedělal velkou hlavu z ničeho.
Úzká ulička, v níž jsem stál, se totiž křižovala s další a na jejich pomezí stála právě ona podivná budka. Do mého zorného pole taneční chůzí vstoupil muž ve večerním obleku černé barvy, s dlouhým zimním kabátem se šosy. Na hlavě měl malinko nakřivo nasazený černý cylindr, v ruce svíral vycházkovou hůl z ebenového dřeva, kterou při chůzi obratně točil a klepal o obrubník, po kterém si vykračoval. Na krku měl uvázaného červeného motýlka. Vypadal mladě, trochu ztřeštěně, jeho dobrosrdečnou tvář lemovaly delší vlasy, pod kloboukem načesané doprava. Co však odporovalo jeho poměrně mladému vzezření, byly oči. Zdálo se, jako by navzdory široké dětinské tváři byly smutné, zachmuřené, připomínaly oči starce, hluboké a moudré. Přesto to vypadalo, že je onen muž doslova nabitý energií. Byl poměrně vysoké postavy, chodil však legračně nahrbený.
Když se přiblížil k modré budce, radostně udělal s teatrálně rozpaženýma rukama otočku a se smíchem pravil: „Ahoj krásko,“ a, stále se usmívaje, obtančil ji celou kolem dokola. Pak se zastavil u dveří, přehodil si hůlku z pravé ruky do levé a opřel se o ni. Pravačkou v bílé taneční rukavici luskl. Dveře se samy od sebe otevřely. Nevěřícně jsem tam stál s otevřenou pusou, hlava mne stále bolela a nevěděl jsem, zda se mi to celé nezdá.
Muž vkročil do dvířek, z nichž se na ulici linula zlatomodrá záře. Z vnitřku budky se tlumeně ozvalo: „Claro Oswin Osvaldová! Ty nemožná dívko! Tak se ti to povedlo! Představ si, byl jsem na plese, a byla tam jedna z předních českých hereček, nějaká Bohdalová. Moc příjemná dáma, jen je pekelně upovídaná. Škoda, že podporuje takového rozporuplného politika! Inu, po předtančení se podával kaviár, bylo tam plno dalších fantastických lidí, z dobrého rozmaru jsem si nechal donést plzeň, normálně pivo nepiji, ale tohle bylo, inu, jak by řekli němci, wunderbar!“ muž se na chvíli odmlčel, zřejmě aby se trochu nadechl. Mluvil nesmírně rychle, a z jeho podmanivě hlubokého, charismatického hlasu čišelo ničím neskrývané, bujaré nadšení. Vypadalo to, že se nad něčím krátce zamyslel, po chvíli řekl:
„To je ale ošklivé slovo, připomeň mi, že už ho nikdy nesmím říct. Je to první slovo na seznamu nepoužitelných slov, která jsou pro mne tabu. Jo, a tabu bude hned druhé. Každopádně, české pivo je opravdu tím nejlepším, jaké lze v tomto století, a jistě i po mnoho dalších ve vesmíru sehnat. Ale abych to dokončil, zábava tam plynula dál, jenže potom jsem v oknech spatřil Je, a musel jsem odejít. No a..,“ zarazil se.
„Moment, co to máš za legrační účes?“
„Díky, že sis při tom svém blábolení vůbec všimnul!“ odpověděl hlas dívky, kterou Doktor oslovoval jako Claru. Mluvila taktéž velmi rychle, přesto srozumitelně a tak trochu úsečně.
„Byla jsem v tom tvém vyhlášeném kadeřnictví. A takhle to dopadlo,“ řekla.
„Neříkej, že ti to takhle ta milá paní zkazila? Když jsem tam před lety byl, tak můj účes neměl chybu, a umocňovaly ho kotlety, které mi doporučila nikdy příliš neupravovat. Ale to už bylo dávno, teď už je nenosím,“ řekl doktor zasněně.
„Ne, nezkazila mi účes, jenom to nestihla dokončit, protože do kadeřnictví vtrhli ti tři, řekli mi, že jsi je poslal, že prý jsem v nebezpečí a mám urychleně zamířit do TARDIS. Oni se prý postarají o zbytek. Té bramboře jsem se zmínila, že nemám hotový sestřih a on se mi nabídl to napravit, no, a tohle je výsledek,“ řekla s nádechem vzteku a téměř bez dechu.
„Vypadáš trochu jako Fortuna, bohyně příležitosti ze starého Řecka, pokud se nemýlím. Ona měla taky oholenou hlavu a dlouhé pačesy. Jednou jsem ji potkal, legrační žena, to víš…“
„Doktore!“
„Ovšem, promiň. Nuže, k věci. Ti tři se měli vrátit s tebou, to, proti čemu stojí je nad jejich síly. Za to určitě může Strax. Zajímalo by mne, jak chce bojovat proti kameni,“ řekl doktor zachmuřeně.
„Ale my jsme tu uvnitř v bezpečí, že?“
„Ne tak docela. Oni… Živí se časovou energií, což celkem dostatečně vysvětluje, proč tak trochu touží, ne, přímo prahnou po TARDIS. A já na něco zapomněl, musíme teď proto rychle na nějakou dobu zmizet. Tak honem, šupky dupky. Ehm, tohle bych si do toho seznamu měl napsat taky…“
Ozvalo se cvakání a pípání, jako by někdo uvnitř v rychlém, poměrně bezhlavém sledu mačkal nějaká tlačítka, pak se ozvaly přibližující se kroky. Světlo na stříšce budky začalo blikat, přičemž bylo doprovázeno táhlým houkavým zvukem. A budka jako by začínala blednout a mizet, zkrátka vždy, když se ono světlo rozsvítilo, tak se na kratičký okamžik rozplynula, pak se ale na krátkou chvíli zase rozjasnila. To když světlo zhaslo, tento interval se pořád zkracoval.
Se stále pootevřenými ústy a rukou, svírající mé temeno hlavy jsem tam nadále stál jako přimražený. Najednou, jakoby z velké dálky se ozval hlas: „Doktore, zapomněl jsi zavřít.“
„Á, já starý hlupák!“
Náhle se ve dveřích budky, jejíž vnitřní prostory byly podle všeho naprosto odlišné od toho, co se dalo z venčí usuzovat, objevil onen muž, Doktor. Na hlavě už neměl klobouk, červený motýlek mu visel ležérně rozvázaný u krku. Natáhl ruku, aby zavřel, pak si ale všiml mě. Usmál se, pak ale pohlédl někam za mne, a úsměv mu z tváře jako mávnutím proutku zmizel.
„Je mi to líto. Je mi to moc líto,“ řekl ponuře, „ale přímo za tebou jsou dvě sochy, které tam před chvílí určitě nebyly.“
Rychle jsem se ohlédl. Opravdu tam byly dvě kamenné sochy, připomínající anděly. Nevěnoval jsem jim příliš dlouho pozornost a obrátil se zpět na Doktora.
„Nejsou to vlastně sochy, jen tak vypadají. Ve skutečnosti jsou to až moc živé nestvůry. Teď se nehýbají, dívám se na ně, ale jakmile tahle budka spolu se mnou zmizí, tak ožijí. Musíš se rychle, opravdu rychle otočit, věř mi, závisí na tom tvůj život. Jsou rychlí, rychlejší než bys řekl. Za žádných okolností se jim nedívej do očí, cokoliv pojme jejich obraz, stane se jimi. Hodně štěs…“
Doktor to nestačil doříct, budka na místě zmizela. Já se prudce otočil, a s hrůzou spatřil jen několik metrů od sebe ony sochy. Při bližším pohledu bylo skutečně znát, že všechny ztělesňují anděly se smutnými tvářemi, z nichž ti nejbližší natahovali studené, kamenné ruce ke mně. V uličce jich bylo hned několik. Ti, kteří byli nejdál, si zakrývali rukama tvář, jako by plakali. Za mnou se ozvalo jakési hvízdavé bzučení. Otočil jsem se zpátky, za mnou zase stála ona modrá budka, a v ní Doktor, držel v ruce podivné, kovové, zeleně svítící zařízení, které vydávalo onen zvuk. Doktor jím mával zvláštním, podivně koordinovaným způsobem kolem sebe a stále při tom sledoval sochy. V prostoru za ním se ozývalo praskání a bouchání, jako by ve vnitřním prostoru budky cosi zkratovalo.
„Snažím se tu svoji loď co nejdéle udržet. Věř mi, dá to dost práce, když už jsme částečně v časovém víru. Na tři se rozeběhni a skoč, pokud se to nepovede a já i s TARDIS zmizím, utíkej. Někde poblíž by měli být mí dobří přátelé, pomohli by ti. Takže, sleduj anděly, nedívej se jim do očí, nemrkej, a hlavně, ať se tě nedotknou! Připraven?“
„Ano,“ řekl jsem, stále zmatený.
„Dobrá. Hodně štěstí,“ řekl Doktor a usmál se, pak ke mně napřáhl pravou ruku, ve které nedržel svůj nástroj.
„Raz- dva- tři! Geronimo!“ zakřičel Doktor a já se vrhl k jeho budce. Když jsem byl jen kousek od ní, skočil jsem ke dveřím. Ale v tom kratičkém okamžiku, v němž vteřiny jako by se staly celými minutami, se náhle žárovka na budce rozsvítila, a ona se rozplynula, spolu s Doktorem, stojícím v osvícených dveřích. V jeho očích se zračil smutek a pochopení. Dopadl jsem do závěje sněhu. Rychle jsem se přetočil na záda a…
Hleděl jsem přímo do tváře jednomu z plačících andělů. Teď už ale jeho tvář nebyla studnicí smutku a věčné bolesti, zračil se v ní děsivý, pokřivený vztek a lačnost predátora. Anděl s nepříčetně vzteklou grimasou se nade mnou skláněl s napřaženou rukou. Nespouštěl jsem z něj oči, ale dával jsem si setsakra pozor, abych svůj zrak nezkřížil s tím jeho.
Pomalu jsem vstal, a, stále se na něj dívaje bez jediného mrknutí, jsem začal pomalým klusem pozadu ustupovat. Radši jsem ani nemyslel na to, co dělají ti z andělů, na které jsem neviděl. Kromě toho nejbližšího jsem se dokázal soustředit pouze na tři za ním. Když jsem doklusal k rohu ulice, pár metrů za místem, kde stála budka, otočil jsem se, a tím nejrychlejším možným tempem jsem se rozeběhl přilehlou uličkou pryč.
Po chvíli běhu, kdy jsem si už začínal myslet, že mne nechali, jsem si všiml siluet, které se začaly míhat na střechách domů. Hnán strachem jsem jen přidal do šíleného úprku, a jako blázen jsem se vřítil do široké ulice plné turistů. Měl jsem štěstí. V davu jsem se poněkud zklidnil.
Dva andělé byli na střeše nejbližšího domu, v jehož podloubí se nacházel obchod se suvenýry. Jeden z nich ukazoval přímo na mne, opět s maskou smutku. Další z těch kreatur jsem neviděl. Bylo mi však jasné, že pro tento okamžik jsem v bezpečí. Díky okolním lidem jsem totiž nebyl jediný, kdo se na ně díval. Stál jsem, hleděl na ty dvě zdánlivě neškodné sochy, a přemýšlel co dál. Byli příliš rychlí, a podle všeho neměli nejmenší problém mne sledovat. Pochopitelně mi bylo jasné, že ostatní z plačících andělů se mě jali pronásledovat odlišnou cestou, než ti na střeše.
Ulicí zrovna procházela skupina asijských turistů. Dva z nich se pozastavili hned vedle mě. Všimli si soch, které jsem tak upřeně pozoroval. Podle všeho si je začali také prohlížet, protože zůstali stát na místě a začali si cosi vzrušeně povídat ve svém rodném jazyce. Dle hlasů soudě se jednalo o postarší manželský pár. Bál jsem se z andělů spustit oči byť jen na kratičký okamžik. Náhle jsem si ale všiml pohybu. Oba manželé sevřeli fotoaparáty, visící jim u krku, a zvedli je před oči. V té chvíli jakoby mi v uších zazněla Doktorova slova: „Nedívej se jim do očí! Cokoli pojme obraz anděla, stane se jím!“
Chtěl jsem jim vyrazit fotoaparáty z rukou, zakřičet na ně, skočit jim před objektiv, ale než jsem stačil cokoli z toho udělat, cvakla spoušť, a jak jinak, vyletěl ten proklatý „ptáček.“ V okamžiku, kdy se zablesklo, jsem mrkl, a se mnou mnoho dalších lidí v ulici. Podle toho, co se následně událo, usuzuji, že andělé toho kratičkého mžiku, kdy se na ně nikdo v okolí nedíval, využili a skočili ze střechy. Stačil jsem je zahlédnout, jak padají k zemi. Staří manželé tam stáli bez hnutí, s rukama stále nataženýma, jako by chtěli snímat další fotky. Měl jsem pocit, že jim z očí padaly drobné kamínky, snad štěrk. Co spatří naše oči, promítá se nám svým způsobem v mozku, je to tak?
Neutekl jsem, nestihl jsem to. Dost možná za to mohla stále krvácející rána na mé hlavě, ale stál jsem tam jak přibitý. Pak se ozvala ohlušující exploze, zvuk tříštícího se kamene a maniakální smích. Následně mne cosi, snad úlomek onoho nerostu či taška ze střechy, praštilo do čela. Zatočila se mi hlava a já, skolen tupou bolestí upadl na zem.
Poslední, co jsem viděl, než mou mysl obestřely mrákoty, byly kmitající se nohy utíkajícího davu a tři postavy v černém. Stála tam žena ve starodávných šatech, jejíž tvář neprůhledně zakrýval očkovaný závoj. Po její pravici byla drobnější dívka s taseným mečem, snad katanou v ruce, a velkýma, zvědavýma očima. Zatímco po levici oné ženy v závoji stál jakýsi zakrslý mužík s neobvykle velkou kulatou hlavou, holou jak vejce. Ten tvor svíral podivnou, pravděpodobně mimozemskou zbraň, z jejíž hlavně se kouřilo a šíleně se usmíval.
Pak už nastala tma…