Zavřená v kleci
umlčená
do prázdna světel za mřížemi
spoutaná v okovech
jsem růže v zemi.

Život mě pouští
cítím strach,
hlodavý jak ve zdech cely,
jen zvuky kroků
chodbou zněly

Odejdi!

tvůj dech jen týrá
úzkost myšlenky
mi srdce svírá.

Zraněná v nitru cesty hledám,
marně,
vše ztrácím,
v zahradě bledé na věky snad spící,
nadějí
v níž mé bolestné kroky
jsou rozpálenou svící…

„Můj pane“,

prostorem se míháš
cítím pach krve
přes ty stěny,
zloději klidu
proč mě stíháš,

pro čí vinu?