Poslední člověk po Zemi vykračuje
hlavy, nohy, mrtvoly leží kol
chodí tam sám, je jen překračuje
nevnímá svět, vše je jen vzdor

Neví proč žít by tu měl
se vším a beze všeho
zemřít také by nechtěl
bloumá tak kolem a postrádá libido

poslední rytíř na bitevním poli
krev stéká po konci nohou jeho
zahleděn do sebe ptá se, zda-li
život vyprchal všude kol něho

vzpomíná na život, na lásku, na krásu
v ústech cigaretu z marihuany má
na mysl vyvstávají vzpomínky z obrázků
mysl zatemněná a pak jde dál

budoucnost se mu tam vkrádá
nejasná, samých otazníků plná
možná ne, snad tma do duše mu vpadla
je nadržený jak hárající fena

Otevře oči, podívá se kolem
krev stydne a mozek odchází
dům stále zalitý je morem
on padá do úplného bezvědomí

uvědomil si spoustu věcí
nad kterými mudrcové ztratili milion let
je jen jedna pravda bytí
a na té založen je svět

poté, co objevil to, hned smrt si ho vzala
snad bála se prozrazení
bělejší než stěna byla
teď pyšně tu stojí na světě osamění

Spokojenost sama se sebou ji hladí
lidstvo mrtvo jest, nikdo již ji neuvidí...