A bylo jaro a slunce hřálo na všechny strany. Zbytky zimy vymizely a půda chytala bronz. Vzbudila se květena a pole nabírala sílu. Osadníci, domorodci, vesničané chopili se náčiní a vyrazili na úhor i v stráň. Všude pohyb a civilizace - ta moderní, příliš daleko. Žádné paneláky, supermarkety a rozvinutý automobilismus. Exhalace ani smog.
Tam v stráních co měnily se v les ani touha po továrnách.
Zemědělství odjakživa plnilo svou funkci svědomitě. Lidé vstřícní, přející.
Kam utíká měšťák? Vždycky pryč do přírody. A hádejte se, když hádanka nestačí. Lidé se asimilují a pak se potkávají. Taková dobře položená chatička někde mezi lesy, kde elektrofikace nezabloudí je místo stálého odpočinku. Všichni takto obnaženi, tráví dovolenou a jsou šťastni. Náš venkovan má náskok, jeho příčina je záměrná a lichotivá.
Však dělíme se na kasty. Jedni to vnímají u druhých to vyvolá nevoli, třetí s úsměvem jde dál.
Chladnější než stroj je pýcha a žárlivost. Taková podnětná poznámka. Nevylučuji že člověk se mění v zájmu zachování svého věku. Staří si zaslouží úctu a mládí veškerou odhodlanost. Však na podzim, když ptáci migrují plníme si sny, které nás sbližují.