, 19. 10. 2013, Povídky
Inspektor Kočka seděl za psacím stolem své prostorné kanceláře, bafal z dýmky a zádumčivě hleděl oknem ven, sleduje snášející se soumrak. Zatímco pozoroval, jak Slunce kreslí surrealistické obrazy na výlohu protější kavárny, přemýšlel o svém prvním případu, který se odehrál právě zde. Zda inspektor Kočka už přece jen nějaké případy řešil už předtím, to vám nepovím. Pokud ano, tak jsem je určitě založil někam dozadu do šuplíku, a jsou už pokryté tlustou vrstvou prachu. Každopádně tohle byl případ, který se vymykal všemu, co kdy předtím i potom měl tu čest vyšetřovat, ačkoliv u policie pracoval už nějakých pětadvacet let. A to počítal i smrt té excentrické argentinské spisovatelky před sedmi lety v sousedním městě, o které tehdy psaly všechny noviny. Kavárna Magnólie. Místo činu. Tam to všechno začalo. Bylo to jako dnes. Teplý letní večer. Tehdy byl ještě mladé ucho, mohlo mu táhnout tak na třicítku. To ale nebyl jediný rozdíl oproti dnešku. Kavárna Magnólie byla tenkrát čerstvě otevřená a jeho kancelář byla mnohem méně a skromněji vybavená, než je dnes. Nebyly v ní elektrické hodiny, které nyní visely naproti oknu, nebyl v ní počítač a starý, béžový telefon s otočným číselníkem ještě připomínal neslavnou éru reálného socialismu. Inspektor, který v té době ovšem ještě nebyl inspektorem, ale pouhým poručíkem, se navíc toho času nedíval z okna a nebafal dýmku, ale vraštil čelo nad nudnými administrativními lejstry, dorazivšími předchozího dne z Ministerstva vnitra. V ten moment, když zrovna v duchu bručel, čím že se ti panáci z Ministerstva vlastně celý den zabývají, kromě spousty otravných čísel, zazvonil telefon tak nahlas, že leknutím nadskočil a všechny dokumenty skončily na zemi. ,, No paráda!“ zaklel teď už nahlas, a zatímco posbíral asi polovinu popadaných papírů, zbytek nechal ležet, protože telefon zvonil tak naléhavě, že jej prostě musel vzít. ,,Dobrý den, poručík Kočka, oddělení vražd…“ pronesl co možná nejklidněji, se špatně skrývaným podrážděným podtónem. ,,Pane, asi před hodinou nám byla nahlášena vražda v kavárně Magnólie, žena, blonďaté vlasy, zhruba pětadvacet let, podle občanského průkazu jsme ji identifikovali jako Xenii Machovou, učitelku v místní základní škole.“ „Předpokládám, že jste místo činu patřičně zajistili?“ „Samozřejmě. Vše je připraveno k ohledání stop a rekonstrukci. Zavražděné chybí levá ruka. Jediným svědkem je zatím důchodkyně Nováčková, která nám také zavolala. Více informací nám prozradí až soudní pitva.“ Dokončil hlášení snaživý kadet Troník a čekal na poručíkovu reakci. Poručík se odmlčel. „Vražda přímo pod mými okny,“ dodal pak zasmušile, „zatracená věc! Do pěti minut jsem na místě, do té doby nikoho nepouštějte dovnitř ani ven z místa činu. Rozumíte?“ „Ano, pane.“ Poručík Kočka v rychlosti zavěsil telefon, sebral ze země zbytek papírů a uložil je do kartotéky, pečlivě zamknul dveře, neboť zkušeností s drzými zloději, co se mu po nocích vkrádali do kanceláře, a kteří naštěstí už nyní všichni seděli v chládku Pankráce, měl už nemálo. Schody vzal tryskem, přeběhl přes ulici a s velkou dávkou napjatého očekávání vzal za kliku kavárny. Bylo pochopitelně zamčeno, ale kadet Troník ochotně přispěchal inspektorovi otevřít. Uvnitř byli ještě další dva policisté a jedna paní v letech s prošedivělými vlasy, tvářící se více než vyděšeně. To ale samozřejmě nebylo vše, co narušovalo jindy útulnou a přívětivou atmosféru této kavárny. Poručík Kočka sklopil oči k zemi a vtom se mu naskytl hrůzný výjev. Na dřevěné podlaze ležela žena, v očích měla strach, blonďaté vlasy spadené v tváři. Oblečení měla potrhané a skutečně jí chyběla ruka. Nohy měla skrčené, měla černé lodičky, punčochy, bílou blůzu a modrý kabát s velkým množstvím kapes, který taktéž doznal značné újmy. Pro mladého detektiva to byl nepříjemný, rutinou zatím nezvšednělý pohled. V jeho tváři, zachmuřené tímto výjevem, se pouze na okamžik mihl stín překvapení, když ho do nosu udeřila poněkud povědomá vůně hořkých mandlí, rozvířená večerním vánkem, vkrádajícím se nesměle pootevřeným vikýřem dovnitř.