jednou přijde do naší zapadlé kuchyně ráno
samo umyje talíře poskládá pokličky
a všechno provoní levandulí
potom se vzbudím
později než jindy
pomalu projdu utichlým stromořadím
a nebudu myslet na věci které jsme viděli stejně

udělám jasnou čáru mezi světem A a světem B
zapomenu počítat a chtít
ještě něco jiného než
cítit na své kůži paprsky a vítr
a než vidět přeširokým srdcem

potom už si nebudu přát
nic
jenom zatančit do taktu ještě neznámé melodie
na špičce rozkvetlého vlčího máku
jenom doufat
že nic z toho co jsem napsala
nemůže být pointou
že pravdu má někdo jiný
někde daleko

a dál

než na dnech nejhlubších jezer
jejichž voda je čistá a neprostupná
jako sklo
bez echa a bez výjimky