+enhle samo+ný den,
kdy lidé leží mr+vý, sápal se už dlouho ven.
Jak dlouho? Jen smr+ ví.

Kolem se šíří zápach,
s+oupá z hnijících +ěl mr+vých snach.
Čí sou? Bože, mi sděl!

Syni nám padli už kdysi
a jejich +váře, jazyk i oči dávno vyhlodali krysy.
Kdy že? Vždy+ˇ není proč vola+: "Čiči!"

+chýně +i, o+če, již neškodí,
zabila ji +ahle moderní doba, i nás zneškodní.
Koho? Nás oba!

Babička se přec dobře ptala:
"Kam +en svě+ spěje, dě+i?" I ona sama už +o vzdala.
Co že? Za nás obě+i.

Slečna v kápi mi vzala má+i,
boles+, s+esk, křivda a bol; nepoznals´? Ona dá ti!
Čeho? Jen durmanu s+vol.

Srdce snad v kámen mi zjihlo,
v hlavě dos+ myšlenek na smr+ mockrá+ se mihlo.
Na co? Pod hranicí škr+.

Hnis se +i šíří ranou,
dok+or, než by +i pomohl, dává si peníze s+ranou.
Proč? Dřív nemohl.

Večer se blíží,
+ak jdi spá+, něco si zdá+, oči se +i klíží.
Kam? Musíš peníze dá+!

Ve snu +ě můry honí,
je +i s nimi krásně, ony slzy roní.
Jak to? Slož básně!

Pří+el se zavdal s jinou,
nechceš už veřit, naděje zhynou!
Komu? Nauč se měři+!

Rána je o+evřená,
kvůli výsky+u sinic ale žíla uzavřená.
Ješ+ě? Už nic....