Oči +eď mi mžikaj jako splašený koně,
nikdo o +om neví, ale je +o pro ně!
+enhle zasranej živo+, co žiju si jen já,
za vše, co se s+alo, sem moh vždycky jen já!
Měl sem všeho plný zuby;
kdo ukázal mi líce? Já viděl jen ruby!
A pak jednou jedna svině dala mi bílej prach,
už dávno z něho je jen neci+elný vrah.
Měl sem +o v kapse a zase přemýšlel,
v hlavě samý nadávky, nic jinýho neslyšel!:
"+o +y si +en šmejd, +en lidskej póvl!
Co si kdy dokázal, proč nežiješ si nóbl?!?
Si nic, si pří+ěž svě+u,
hnusnej jako hovno, co oxiduje +u! Už +áhni!"
Když sem si vzal prach, +ak hlasy zmizely,
i +y nejčernější myšlenky, co v hlavě vězely.
Náhle je mi krásně, i když mo+á se mi hlava,
všechny svý s+aros+i +eď klidně můžu necha+ plava+!
Nechci se s+ara+ o +o, co mě zí+ra čeká,
zaplašuju myšlenku, že sem ryba, co leká -
- pomalu, zlehka, agonie se plíží,
ješ+ě o ní nevím, ale ono se +o blíží.
Proč se však bá+ konce, když začá+ek je krásnej?!
A až +en konec přijde, doufám, že bude ráznej.
+eď +o nechám bej+, proč ne, když je mi sqěle,
+ěšim se, že živo+ uvidim už jen běle...
Končim...