Někdy zapomínám,

na chuť sušenek s cibulí

a krásu potemnělých školních chodeb,

co voní koprem.

Nevidím,

obrazy v mracích

utíkajících za okny vlakového kupé

v dechberoucím západu.

Někdy už ani neslyším,

symfonie v barvách padajícího listí.

V kapkách deště tříštícího se o olomouckou dlažbu.

To se pak nejvíc bojím umřít

a přitom, takhle žít.