To břemeno, ta vleklá tíž, ta ocelová tyč.
To přebezedné bahno, které nutí klesat níž.
Vlastní váha - jen ta brání k nadechnutí
k ztrátě.
Věčnost, červeň v sloupci rtuti, jen my spolu
v blátě.

V dnešním dni je po ránu svět zas o něco jiný,
každý sedí na biskupu, čeká na prázdniny,
šestý měsíc mizí jako kousky špeku v kryse,
sedm dlouhých, sedm krátkých řádků šťastných čísel.

To úskalí, ta pevná hráz, ten závan z obrazu.
Ta víra, že se podaří se neodevzdat zlu.
Barvy znějí jasným tónem jako peří
pávů.
Čistá mysl schází, aby špína zmizla
v davu.

V dnešním dni je po ránu svět zas o něco sladší,
kdo se zvládne vzbudit, má ten další o kus radši,
dnešní den je ovocný, je jahodové léto,
hořké splašky k obrubníkům silné ruce metou.

To prokletí, ten přístřešek, co vrhá chladný stín.
To přesvědčení, které s chutí mizí v proudu slin.
Pomuchlané svědomí, co dláždí cestu
činům.
Někdy než žít v dýchatelnu zvítězí snít
v plynu.

V dnešním dni je po ránu svět zas o něco lepší,
stopy hrůzy ztrácejí se, zasypány v pepři,
kdosi mluví o lásce a o výplodech spánku,
zametač zas s úsměvem, že měl vzít radši slánku.

/ / /

V dnešním dni je po ránu svět zas o něco tišší,
na lampách se poživačně houpou nepřeživší,
volnost jako nejjemnější droga proudí žilou,
v mlze stráň a zeď a les si dělí to, co zbylo.