Strhni svůj koráb z proudu času,
potápí se v mělčinách slz,
v zálivu smutku a beznaděje,
hoří mu stožár poslední záchrany,
není co zachránit...

Paluba pokrytá deštěm dusna,
kýl v síti svíravosti,
záď otupěním mizí,
strhni svůj koráb z proudu času.

Jsi v pasti vlastních vln,
v kruhu bez soucitu,
tmou vědomí proplouváš,
až ke světlu zapomnění.

Byl jsi kocábkou života,
korábem víry,
lodníkem cesty,
stejně blížíš se ke dnu,
dnu touhy po milosti.

Zůstáváš v naději mrzké,
v den další skláníš se s vírou,
buď odvážný,
pád pak bude rychlejší.

Deprese a úzkost tě tíží,
chceš odplout... kamkoliv,
nemůžeš, srdce moc těžké máš,
kotvu svou nezvedáš.

Strhni svůj koráb z proudu času,
buď jediný odvážný svého času,
buď jeho pánem nebo sluhou,
zavděč se svému svědomí,
pokus byl marný,

nevadí,

strhni svůj koráb z proudu času.