Deset předchozích nocí nedokázal Michal dospat nervozitou, špatnými pocity a hlubokým zklamáním z nástupu do nového zaměstnání v dlouho očekávané pozici zástupce hlavního manažera v soukromé společnosti. Teprve dnešní den začíná obvyklým rituálem - otevírá oči zhruba jednu minutu před vyzváněním jeho věkem ošuntělého leč oblíbeného mobilu značky Nokia. "To je úžasný důkaz, že jsem se včera rozhodnul naprosto správně.", říká si. Kupodivu s radostí opatrně vstává z postele a dopřává své milované bytosti její vlastní půlhodinku k rozloučení se sny. Druhá myšlenka bleskurychle atakuje tu první s desítkami dalších destruktivních při pohledu na čůrek tříštící se v toaletní míse: "A co teď budeš dělat? Mohl jsi držet jazyk za zuby, být více diplomatický v rozhovoru s hlavní manažerkou a majitelem. Nemusel jsi brát celou zodpovědnost jen na sebe, vždyť konec konců jsi to nebyl ty, kdo způsobil problém, jen jsi přebral zodpovědnost..."
Část zubní pasty přilíznuté k zubnímu kartáčku se přilepila na levou lícní kost a odtud spadla přes prsní sval až na podlahu koupelny. Elišce tahle jeho nemotornost připadala v počátcích jejich vztahu opravdu sexy, ovšem s přibývajícími léty vztahu jí ty fleky v koupelně kazí ranní probouzení. Budu to muset nezapomenout smýt z podlahy, než se vzbudí, pomyslel si Michal. V kontrastu s touto myšlenkou okamžitě a s kartáčkem v ústech v podřepu smyl papírovým ubrouskem skvrnu a opatrně, aby ještě víc nepocintal své nejbližší okolí, jej odhodil do koše vedle umyvadla. Pohlédl do zrcadla a utvrdil se v dojmu své první dnešní myšlenky - Udělal jsem správnou věc. Sám sebe se otázal: "Jako to s tím papírkem nebo s tou výpovědí v práci?" Neobdržel odpověď a přesunul se k ložnici a pak v županu do kuchyně.
Jeho ruce našly originalní sáček kávy, kterou mu Eliška nedávno přivezla dárkem z cest a odměřená vrstva směřovala do kávovaru. No vida - zase můžu připravit společnou snídani a nejenom o víkendu. Tenhle nápad mu zpříjemňuje náladu spolu s vůní linoucí se kuchyní. Sen o letu do Jižní Ameriky je ale rychle rozbíjen neuvěřitelně hlučným a těžkým kovářským kladivem rozeznívajícím v hlubinách jeho mozku ozvěny dalších nářků a výčitek - všechny peníze jsi utratil za dovolenou s dětmi, nemáš žádné úspory, už čtrnáct hodin jsi bez práce, kde chceš vzít peníze na splátky a účty, na alimenty, na dopravu, na živobytí, na život, myslíš, že dostaneš nějakou podporu od státu?
Michal navyklý plánovat svůj den, svou práci, rozdělovat ji svým podřízeným a kontrolovat sám sebe, hledí po společné snídaní z okna na vlnící se boky odplouvajícího korábu své milované Elišky a už zase se ptá co teď? Nekonečný souboj vnitřního dialogu starého tak, že už si vůbec nevzpomene, kdy ten rozhovor či věčný souboj tisíců myšlenek začal. Složitá řešení a jednoduchá řešení. Objedu všechny podniky v nejbližším okolí, otevřu dveře a nahážu jim tam své životopisy. Je rychlejší smrt přeřezáním žil, oběšením nebo skokem z mostu? Jiná obsazení v rolích, jiné situace a jiná doba a přesto jakoby události zase až tak rozdílné nebyly. Ani ho nenapadlo zapálit si cigaretu, už hodně let nekouří. Ani ho nenapadlo nalít si odměrku nějakého pití, už hodně let nepije. Dokonce jej ani nenapadlo zalézt zpět pod peřinu. Michal si prostě vzal tužku a papír a jal se naplánovat den.
Zajedu odpoledne ... Nedopsal vůbec první bod. Byl zvednut od pracovního stolu. Nechal papír ležet na stole rozepsán a shodil ze sebe župan. Během několika chvil se ocitnul na jízdním kole na ulici. Provoz na silnici je docela velký, je stále ještě ranní špička, která mu nečiní žádné problémy. "Nepotřebuješ deset kopií životopisu, bude ti stačit jen jedna, konec konců jej máš uložený on line, práci seženeš velice rychle. Jen veř!" Tahle myšlenka mu probleskne hlavou stejnou rychlostí jako jeho levá ruka ukazuje směr odbočení z hlavní silnice na vedlejší. Stejně rychle ji zase zapomene, když přebírá složku s papíry s polibkem na ústa i povzbudivým pohledem a slovy to zvládneš a radami, v kterém podniku se zastavit nejprve a co říkat a neříkat na Úřadu práce, aby podpora byla pokud možno, co největší.
"Nejprve zajedu na místo, o němž se zmínila včera, že tam četla vývěsku s nabídkou práce, kde hledají pracovníky a pak objedu všechny další v nejbližším okolí. Myslím, že mi deset kopií stačit nebude, budu potřebovat víc, abych je dal všude." S těmito myšlenkami přijíždí ke známé křižovatce na níž předpokládal odbočit doleva, jenže odbočil doprava. To jsem přece neměl v úmyslu, rozčiluje se, jenže nemá mnoho času se tím zaobírat v hustém provozu a pokračuje novým směrem, který vůbec neměl v plánu. "Aha už vím - za chvíli začne pršet, tak to vemu nejprve od školy - nabízejí levné kurzy pro střední management." Byl se tam ptát minulý týden ješte jako manažer, ale bohužel kurs probíhá minimálně dvakrát týdně dvě hodiny do páté odpolední a on bohužel byl časově zaneprázdněn. Jen pár dnů a situace je zcela jiná, takže se zeptá znovu a začne třeba dnes. Prošpikuje zadní kolo kovovým lanem a zámkem proti krádeži na odstavný stojan. Začíná krápat. V okamžiku, kdy schová klíče do bundy, mžení přechází ve slejvák.
Michal se snaží ukrýt ve výklenku zastřešujícím dvoje dveře. Ty, u nichž stojí jsou polepeny informacemi o agentuře zprostředkovávající práci odpovídající přesně jeho oboru a kvalifikaci.To je zvláštní, napadá jej - tady jsem byl před lety a nabízeli jen brigády a nakonec jsem jejich nabídku ani nevyužil, našel jsem práci tehdy sám. V tomto okamžiku se vůbec nebrání myšlence - Což takhle vejít dovnitř a zeptat se?
Pamatuje si jen její křestní jméno, neříkala vůbec něco jako jééé vy máte ale štěstí anebo jééé to mám ale štěstí, protože potřebuju obsadit pozici s vaší kvalifikací nejlépe ihned, ovšem za menší příjem, než jste měl dosud. Prostě jen pokládá otázky a Michal odpovídá a probíhá jeho první dialog na veřejnosti ani ne po dvaceti čtyřech hodinách, co obdržel ústní okamžitou výpoveď.
Přeje si nezapomenout jí donést z první výplaty kytici květin z květinářství, jehož vůni míjí jen o několik hodin později, kdy jsou potřebné formuláře k nástupu do práce vyřízeny.