Ty poutníče v rudém plášti,
prosím, sděl zde, co chci znát.
Tajemství té lidské zášti,
jež v mžiku změní v trosky hrad.
Zloby věků i krutosti s ní spojené.
Kde pátrat mám po jejím skrytu?
Snad v hloubi duše tajemné?!
Nevím jakou ty chceš odpověď,
co zvěstovat ti tady mám.
Věř mi, já nejsem odtud
- nepatřím na tento svět,
však moře zdejší dobře znám.
Odkud tedy divný pane zavítal jsi
v mysl mou?
Snad vítr zavál tebe v cestu mých
otázek zmatenou.
Jestli pravdu dím, pak přidej se ke mně,
rád uvítám společníka jenž poznat by chtěl
lidské plémě a taje počínání jeho.
Já půjdu s tebou, beze všeho.
Nic nedrží mne v těchto krajích,
nejsem odtud, nepatřím na tento svět,
však vyznám já se v moře tajích.
Ano, moře. Ach, jak to je krásné,
plné života, plné radosti,
průzračné a v slunci jasné,
čisté, tiché jen samé přednosti.
Pomáhá dávat život, však pomáhá
jej i vzít.
Když rozbouří se, nic neunikne
jeho síle.
Před ním není se kde skrýt ...
Hlubiny jeho často jsou až shnilé,
nebezpečí číhá v nich.
Vynoří se...
Zaútočí...
Ale odpovědí nezná mých!
Vždyť co to říkám.
Popírám snad sebe sama?!!
Moře, to moře je jako člověk
a člověk je jen moře tajemné ...