Až složí bílé perutě,
nevinné, krásné labutě,
až skloní hlavy znavené,
najednou jako z kamene,
až skončí to, co začalo,
co v nekonečnu počalo.

Kdo pak v oblaka pohlédne,
oči jak tůně bezedné,
v pradávné víře skloní se,
co potom zbude na míse,
darem to krásné, nevinné,
hodí kamenem v čelo mé.

A dvě kapky krve na míse,
tvůj dech tou krásou tají se,
až roztáhnou bílé perutě,
nevinné, krásné labutě,
v tom nekonečném počátku,
v tom nekončícím začátku.