Spal klidně roky ve své sluji,
nevycházel nikdy ven.
Slunce neznal, ba ni ptáky,
žil ve světě beze jmen.
Domov chladný, neútulný skládal se
jen z šedých stěn,
neznal lásku, cit a něhu, nebyl
nikdy nikým chtěn.

Matka jeho - krasavice ve svých letech,
zemřela mu v náručí,
s dvěmi slovy na svých retech,
prosbou jež mu poručí:
"Najdi otce", řekla v smrti okamžiku,
otce, kterého jsi nepoznal,
a z lásky ke mně vraž mu dýku
do srdce, by zasténal,
že zranil ve své krutosti
city dívky v pravdě jemné,
v srdci s čistou milostí
i v lůně nosíc jeho plémě
- dítě pomsty ukrutné.

Tato slova navždy vryla se do
jeho srdce krmeného léta zlobou,
jež čekalo až svírat v ruce
bude dýku osudovou...
Dnes ve snu jasném spatřil náhle
černočerný cizí hrad
a v okně jedné z četných věží
viděl lože královské, kde bledý leží
smaragdové barvy had.

Za rozbřesku, plný síly, vstal už,
pevně rozhodnut,
že vykrvácí tělo hada,
že otec bude probodnut,
než nadejde zimovláda
královny té jménem smrt.
Zbraň svou vyndal zpod kamení,
kde čekala na znamení,
až čas pomsty nadejde.
Dýka zdobná zaleskla se v ranním
světle
a odrazila jeho tvář,
že nezadal si s ďáblem v pekle.

Poté zasunul ji v silný pas,
a matkou z nebes osloven
rozloučil se s domovem
i vykročil v tu snovou zem,
kde káže jíti pomsty hlas...
Tak západním směrem kráčí bez obtíží,
den za dnem do dálky vzhlíží,
noc za nocí se k cíli blíží,
k hradu jež mu předurčen.

Jako raněný anděl bloudí stále tmou,
za pasem s dýkou prokletou.
Už dva úplňky zhlédl na obloze temné,
dvacet měst velkých nechal v zádech,
dvě stě hvězd zřel v jejich pádech,
dva tisíce snů o hradech
snil, když lůžko pouze matka země,
tvrdé i chladné bylo zároveň.
Dny již přestal dávno sčítat
a pouze, když začne opět svítat,
nadějí nesmírnou se chytá obzoru,
že temný palác bude vítat
srdce plné rozporu.

Tu po týdnech v dáli rozeznává stíny hor
a ptá se, co za nimi skryto jest,
zdali poušť, kde vládcem mor
či konečně to město měst.