Říkám ji: „Růženo vrať se domů.“
Ona je však silná, silnější jak já.
Jsem malý, tlustý, neohrabaný.
Proto prchá – mrcha.
Milujem se už víc jak rok.
Sem tam skok jinak vůbec nic.
Chtěl bych vylíčit její klady,
když třeba u zahrady pózuje.
No řekl bych provokuje okolí.
Já ze svojí dílny tajně dělám střílny.
To až budu v záchvatu,
myslet na nejhorší.
Střelím pak vemu lopatu.
A dám ji šanci na dva metry do země.
Růženka se tomu směje.
Jsi jediný, kdo mě hřeje – povídá.
Chytrá? Kdo ji však uhlídá.
No a teď, když mi zdrhla z baráku.
Nadávám si do hlupáků.
Růženka moje jako hvězda letí.
Milé děti – zmije to je.
Hněvám se na ni, ale mám ji rád.
Nemaje žádných dětí,
bude lépe se ji vzdát.
Jako holub či jiný pták.
Běžím za hlasem svého srdce
práce čeká mám zdravé ruce.
Budu na ni vzpomínat.