Slyšeli jste někdy křičet člověka? Ale myslím pořádně křičet! Takový křik, při kterém vám tuhne krev v žilách! Já jsem ho už slyšel nesčetněkrát a můžu vám říct, že není o co stát. Živě si ale pamatuju, když jsem ho slyšel poprvé.
Bylo mi tehdy teprve deset let. Byl jsem mladý, plný ideálů, chtěl jsem poznat kus světa. Snad právě proto jsem se přihlásil do kroužku Mladý turista. Když si teď vzpomenu na tu hromadu zničených bot, sem tam mi i ukápne slza. Jen díky tomu, že jsem tak oddaně šlapal po všemožných kopcích, dostal jsem pozvánku na závěrečný dvoutýdenní pobyt v přírodě, takový menší tábor. Vděčen jsem tuto nabídku přijal. Odcestovali jsme hned za několik dní. Nevím, čí to byl tehdy nápad, ale někdo rozhodl, že se utáboříme před jednou hradní zříceninou. Byl před ní malý palouček, na který jen zčásti svítilo slunce. Ačkoliv jsme zde dorazili kolem poledne, tráva byla ještě poměrně vysoká a vlhká. Byli jsme však zvyklí i na horší. Za několik hodin jsme měli postavenu poměrně solidní "základnu". No nebyla to základna jako taková, jen pár plátěných stanů, natěsněných k sobě, a jeden větší stan, sloužící jako společenská místnost. Tehdy jsem to všechno vnímal jako něco nádherného a vzrušující ho! Teď mi už zbývá akorát tak ten vzruch.
Když nastala noc, padla zrovna na mě a mého kamaráda hlídka. Na radu starších jsme si opatřili dřevěné hole a s baterkou v ruce jsme se vydali vstříc noci. Hlídka se neskutečně vlekla. Měsíc byl skrytý za mraky, a tak dodával krajině zlověstný vzhled. Tíživé ticho narušovalo jen vzdálené houkání sýčka. Nebylo sice až tak moc chladno, ale i přesto se můj kamarád mírně třásl. Ve snaze trochu ho uklidnit jsem s ním prohodil pár slov. Jeho reakcí byl tichý smích, nejspíše ho to pobavilo. Avšak příliv dobré nálady zasáhl jeho močový měchýř, a on se odporoučel ke zřícenině. A já jsem osaměl. Jakoby kouzlem měsíc vyklouzl zpod mraků a osvětlil malou mýtinku. Foukal slabý větřík, tráva se mírně kolébala v rytmu. Tmu prořízl ostrý výkřik. Onen pověstný výkřik, při kterém vám ta zatracená krev tuhne v žilách! Jak náhle se však objevil, tak rychle zase zmizel. Pár lidí se probudilo a vykouklo ze stanů. Pobízeli mě, abych to prozkoumal. Já jsem je akorát tak obšťastnil zlověstným pohledem. Rozhodl jsem se, že počkám na kamaráda, až se vrátí, a poté to zkontrolujeme.
Čekal jsem snad celou hodinu! Pak jsem zahlédl v trávě stín. "To jsi ty?" tiše jsem pronesl ke stínu. Nic se však neozvalo. Záhadný stín se pořád přibližoval. Jako nováček jsem nebyl připravený na něco takového, a tak jsem se rozhodl vyčkávat. Když se ke mně stín přiblížil na necelých pět kroků, zaútočil. Útok šel přímo na hrdlo. Intuitivně jsem se stihl skrčit, takže mě útočník pouze poškrábal a já se svalil do blátivé kaluže. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Ulepenýma rukama jsem si setřel bláto z očí a rozhlédl se. Měsíc v úplňku celou scénu jasně osvěcoval. Uprostřed tábora stálo pět postav, oděných do poměrně tmavých, zastaralých šatů. Tváře měly až mrtvolně bledé. Bledý měsíc navíc ještě zvýraznil vyceněné zuby neznámých osob. Zvláště mě upoutaly jejich špičáky! Byly až neuvěřitelně dlouhé. "K čertu!" tiše jsem zaklel a snažil se zůstat neviděný. Postavy se chvíli o něčem hádaly. Sice jsem byl relativně blízko, ale nerozuměl jsem jim. Nakonec jeden z nich pozvedl ruku. Ostatní utichli a zpozorněli. Nejspíše jejich vůdce! Párkrát něco "mlaskl" a poté vyrazili. Na tu noc nikdy nezapomenu. Rozdělili se a každý vešel do jednoho stanu. Neozval se vůbec žádný zvuk. Jen tichý šumot, připomínající srkot. Vskutku to byl odporný a strašidelný zvuk. Vůbec jsem netušil, co se tam děje. Když se však zase všichni shromáždili uprostřed, pochopil jsem. Všichni měli celou tvář od krve! Ta jim ještě teď odkapávala a s pleskáním dopadala na zem. Jazykem si olizovali obličeje a hlasitě vzdychali slastí. Kromě jejich vůdce. Ten jen naklonil hlavu k nebi a hlasitě funěl, jako by něco hledal čichem. V zádech mě začínalo nepříjemně mrazit. Jeho hlava se otočila ke mně. Poprvé jsem viděl ty oči. Nebyly bílé, jak jsem očekával! Byly rudé jako krev a nebezpečně v nich plápolaly plamínky síly. Nevím, jestli mě tehdy spatřil, ale usmál se. Tím odhalil úplnou sadu svých zubů. Jeho špičáky však byly trochu jiné. Byla sice noc, avšak to znamení jsem viděl až moc dobře. Na obou špičácích měl obrázek anděla, do něhož byla zabořena obrovská čepel. A právě tohle mělo za následek, že mi můj měchýř vypověděl službu. Jediný pohled mi stačil, abych zjistil, co se stalo. Snažit se to ale nějak napravit bylo marné. Raději jsem se pohledem vrátil na střed tábora. K mému úžasu tam nikdo nebyl. Ve zvuku byl slyšet jen třepot netopýřích křídel. Pomalu jsem se posadil a začal brečet. Slunce se pomalu zvedlo nad obzorem a pohladilo mě svým teplem. A začal nový den...
Ptáte se, jestli od té doby nemám rád upíry? No, já je jen nenávidím!! Když jsem tehdy seděl v tom bahně, přísahal jsem pomstu všem upírům! Od té doby jsem začal pilně cvičit. Chodil jsem do mnoha zájmových kroužků, sportovních klubů a do posilovny. Byly to náročné roky, zčásti strávené u filmů klasických hororů s upíry. Čas neúprosně běžel a schylovalo se k mým dvacátým druhým narozeninám. Věk akorát tak dobrý na boj se zlem. Vyzbrojil jsem se sadou dřevěných kůlů, strýčkovou pětačtyřicítkou a brokovnicí po dědovi. I po tolika letech jsem cestu našel velmi snadno. Mráz mě trochu šimral po zádech, když jsem se dostal na ono místo. Vše vypadalo jako tenkrát. Mýtinka, zčásti krytá, vlhká tráva, a hlavně vztek. Vztek na ty zatracené bestie, které mi zničily život. Lehký usměv mi přeběhl po tváři při představě, jak to s nimi skončím. Dlouho jsem se však těmito myšlenkami ubírat nemohl. Zbývala necelá hodinka do západu slunce - nejvyšší čas vyrazit! Upíry jsem zastihl naprosto nepřipravené. Pár jsem zabil ještě ve spánku, než se ostatní vzbudili. Ti méně chytřejší se rozhodli na mě zaútočit. Opravdu nebyli moc chytří. Když se jejich mozky rozprskly na protější zdi, moc jich nebylo. Pár dalších zvolilo variantu útěku. V celém tom zmatku však nejspíš ztratili orientaci a vyběhli ven. Za život jsem viděl pár hezkých světelných představení, ale tohle to bylo opravdu něco jiného. Než upíři vzpláli, ještě se vestoje zmítali v bolestivé agónii. Když pak už nakonec hořeli, začali pobíhat kolem sebe a neskutečně ječet. Připomnělo mi to jeden balet, který jsem viděl za mlada. Ty baletky vůbec nevěděly, co dělají, a narážely do sebe. Jediný rozdíl byl v tom, že nehořely. Ve snaze zachránit si život pár kousků vběhlo zpátky do zříceniny. Tím však jen oheň roznesli na své kamarády a zapálili interiér. Poprvé po dlouhé po době jsem postrádal nějaký ten kabanos na opékání. Všeobecný zmatek vzrůstal a každý se snažil zachránit si život. Nebylo však kam jít. Jejich skrýš se skládala jen z jednoho pokoje, z kterého vedla jen jediná cesta - ven!
Raději jsem se rozhodl změnit stanoviště. Vyběhl jsem na louku a pozoroval celé to divadlo zpovzdálí. Trvalo to ještě několik desítek minut, než poslední ohořelé kousky dopadly na zem a rozpadly se na prach. Tak to byl zase den! Ale na začátečníka je to vcelku výkon! Musel jsem si pogratulovat. Právem jsem se považoval za skutečného upírobijce. Mé nadšení mě však opustilo ve chvíli, kdy slunce zmizelo za obzorem. V té chvíli něco zašustilo vedle mě. Bleskově jsem se překulil o několik kroků dopředu a párkrát vystřelil za sebe. Letmým pohledem jsem zjistil, že tam nikdo není. Ostražitě jsem se postavil. Zbraň jsem křečovitě držel v rukou. Teda držel do doby, než přiletěl zpovzdálí malý klacek a praštil mě po ruce. V leku jsem zbraň upustil a uskočil o pár kroků vzad. Až teď jsem si všiml onoho útočníka. Za ty roky se vůbec nezměnil. Pořád tak špatný vkus pro oblečení. Ty stejné blonďaté vlasy. Jen oči měl bledší, avšak plné síly. Chvíli mě pozoroval a pak se usmál. A tím se na mě usmál i anděl. "Tak ty sis přišel pro pomstu, co?"
"Každý pro to máme svůj název! Já to beru jako vyrovnání účtů!!"
"Není ale už trochu pozdě? Přece jenom už uběhl nějaký ten pátek..."
"Zkurveně moc pátků! Ale nechme už toho bezúčelného tlachání. Ty víš, proč jsem tady! Tak tam tak dlouho nestůj a přijmi, co tě čeká!"
"Abych ti řekl pravdu, věděl jsem, že přijdeš! Věděl jsem, čím se staneš, a dokonce i vím, jak tohle všechno skončí! Neměj ale strach, bolet to moc nebude!" Bez sebemenšího náznaku upír zaútočil. To mě trochu vyvedlo z míry. Ale ne zas tak moc, abych si nestačil vytáhnout kamaráda pětačtyřicítku. Několik ran zasáhlo upíra do nohou a rukou. Bezmocně se svalil k zemi a začal nadávat. Pomalu jsem k němu přišel a klekl si. Díval jsem se mu do očí. Byl tam takový koncentrovaný vztek, že ho šlo takřka uchopit rukou. "Ty!!" vyprskl upír, "nikdy se nedozvíš, proč se to tak stalo!!"
"Ale já nic nepotřebuju vědět. Jednoduše tě teď zabiju a začnu nový život! Najdu si ženu, práci, budu mít dětí..."
"Hlupáku!! Nic nevíš!! ON to tak chtěl!! Už od začátku věděl, co dělá!! Nebýt JEHO, tak jsi už dávno mrtvý!! Tenkrát bych tě zabil!! Věděl jsem o tobě celou dobu!! Jenže ON mi zakázal ti ublížit!! Pche, ON, sakra kde je, když ho upír potřebuje."
"Nechci se tě nijak dotknout, ale mě žádný ON nezajímá!! Takové pohádky si vyprávěj svý babičce!!" vykřikl jsem na něho.
"Nic nevíš!! A hlupákem zůstaneš!! Hlupákem, který neudrží svoji moč!! Chachacha..." smích najednou přestal, jako když utne. Možná to bylo tím, že si všiml, co mu to kouká z hrudi. Nevěřícně ohmatal kolík a naposledy se usmál. Pak zmizel. Jen nepatrné množství černého prachu tady zůstalo jako svědectví našeho souboje.
"Nesnáším, když mi to někdo připomíná!" ucedil jsem mezi zuby a pomalu se chystal na návrat domů. Z mého soustředění mě však vyrušilo nenadálé tleskání. Chvíli trvalo, než jsem si všiml postaršího muže na kraji mýtinky. Zčásti ho kryl stín, takže byl normálně "neviditelný". Až tleskot ho prozradil. Intuitivně jsem na něho namířil zbraní. "Uklidni se, mladíku! Já nejsem upír!!" usmál se, a tím mi ukázal zuby.
"Kdo jste??"
"Vše se dozvíš v pravý čas! Jen pojď se mnou!" Jako náznakem ke mně natáhl ruku a čekal.
"A jak mám vědět, že vám můžu věřit?" Odpověď se mi ale nedostala. Ten stařík tam pořád stál s nataženou rukou a díval se na mě. Něco mi říkalo, že tady něco nehraje! Ale něco ještě hlubšího bylo silnější. Pevněji jsem uchopil zbraně a párkrát vystřelil. Nebylo však slyšet žádné sténání. Dokonce ani řev. Abych pravdu řekl, nikdo přede mnou najednou nebyl!! Byl jsem si však naprosto jistý! Ještě před chvilkou tam někdo byl. Stál tam a natahoval tu svoji zatracenou ruku! "Do prdele s tebou, dědku!!" zaklel jsem a vydal se zpátky domů.
Moje snaha stát se normálním člověkem se však ukázala mnohem složitější, než jsem předpokládal. Uvnitř v sobě jsem cítil, že svět ostatních lidí není to pravé místo pro mě. Pomalu mi docházelo, že mám raději svoje soukromí. Čím dál tím více jsem zůstával zamčený doma v naprosté temnotě. V této naprosté tmě jsem se pomalu učil ovládat svou mysl a tělo. Těžko říct, proč jsem něco takového dělal. Poslouchal jsem však pouze svoji intuici. Byla silná, že mě občas vyhnala ven, do nočních ulic. A právě tady jsem podvědomě hledal upíry. Nikdy jsem sám ani nevěděl, že jich tady tolik žije. Ale opak byl pravdou! Nehledal jsem však jen na ulicích. Poměrně často jsem navštěvoval noční kluby a podobné podniky. Jak se říká, byla to práce jako každá jiná! A jako taková - i za tuhle jsem dostával zaplaceno. Každým začátkem měsíce se v mé schránce objevoval šek na poměrně tučné sumy. Možná se ptáte: a to jsi je zabíjel jen tak? No, někteří se bránili, ale když je člověk oddaný své práci... Párkrát mě i chytila policie. Vyslýchali mě a ptali se na tu hromadu věcí, co jsem nosil po kapsách, ale nikdy jsem jim nic neřekl. Po čase za mě někdo vždy zaplatil kauci. Dodnes nevím, kdo to dělal, ale jsem mu za to nesmírně vděčný. A tak plynul čas. Upírů bylo pořád dost a já měl co dělat. Na policejní stanici jsem znal takřka každého a mé konto se neustále zvětšovalo. Ale čas plynul, pomalu jsem stárl a objevovala se čím dál tím víc konkurence. Nějaká parta mladých si nejspíš hrála na upíří zabijáky. Každou hromádku prachu, která zbyla po zneškodněném upírovi, ozdobili malým křížkem. Cítil jsem, že tohle už pro mě není. Rozhodl jsem se s tím skončit. Nebylo to však jen tou konkurencí! Často se mi stávalo, že upíři byli najednou rychlejší než já. Mé reflexy mě často zklamaly a při pronásledování jsem nikdy nevydržel běžet dost dlouho! Rozhodl jsem se jít do důchodu. Odstěhoval jsem se na venkov! V nádherné přírodě, plné ticha jsem takřka zapomněl na věci minulé. Jenže nic netrvá věčně!