Ten den jsem nejel domů.
Sedla sis naproti mně
A byla jsi krásná.
Moc krásná.

Dlouze jsme si vyměňovali
Usměvavé pohledy
A čekali jsme na okamžik,
Kdy ten druhý promluví.

V tramvaji zhaslo světlo
Zrovna v okamžiku,
Kdy jsem chtěl něco říci.
Lekl jsem se a mlčel.

Blížila se chvíle mého výstupu...
... z tramvaje.
Scházíš schody se mnou
A přestupuješ do autobusu, kterým bych jel, kdybych jel domů.

Jsem to ale trouba, proč jsem nic neřekl? Měl jsem skoro půl hodiny na to, abych jí pozdravil, představil se, dověděl se, jak se jmenuje, co studuje, jaké má koníčky, kde bydlí, jaké má číslo... "Kdyby to prý byla úžasná holka, určitě by se mnou přestoupila do stejného autobusu, to by bylo znamení, které by mi dodalo odvahy." Ach, proč sám sebe klamu? Svádím vše na osud. Proč stále čekám na Godota, který stejně přijde až zítra? Není to normální. Od této chvíle to bude jinak! Světe, těš se!

Další den jsem jel domů.
Sedla sis naproti mně

A tato báseň je sysifofská práce
Stejně jako čekat na Godota,
Stejně jako má chuť oslovovat slečny v tramvaji.