Jedno brzké podzimní ráno
jsi vstala dříve než já.
Rychle ses oblékla,
políbila mne,
obula ses
a odešla.

Já nespal.
Mou hlavou
čerstvě probuzenou
honily se myšlenky
o tom, kdy tě opět uvidím,
a ihned mi došlo, že už nikdy...

Jeden pozdní podzimní večer
jsem tě ale opět spatřil,
tentokrát mezi řádky.
Pane Nohavico,
i já mám svou
Moniku

Povodeň
rychle uhasila
žár mého srdce
... vězte, že od té doby,
ať už unaven, či neunaven,
ráno vstávám dříve než Ony.