Tak tohle je pravděpodobně ten správný pohled, který bychom měli vidět, kdybychom se mohli rozhodnout mezi životem a nicotou, velké panelové domy, kouřící komíny, skládky a lidé. Jedinou nadějí, jediným světýlkem je pro mě támhle ten kousek zeleně tyčící se do výšin. Už dávno jsem pochopila, že každý člověk jednou zradí, a tak je nejlepší stulit se do náruče přírody. Můžu se jí svěřit, můžu se vyplakat, můžu nadávat, nikdy mě neodmítne a nevysměje se mi. I nyní mi nad hlavou krouží havrani, nerozumím jim stejně jako lidem, ale připadá mi, že zpívají requiem. Zaposlouchávám se do melodie, sedám si a začínám přemýšlet nad svým životem.Proč nejsem ignorantem? Proč neumím zaujímat lhostejné postoje? Proč zrovna já si musím uvědomovat skutečnosti, kterými se jiní nezabývají? Měla bych znát odpovědi na tyto otázky? Já je znám, ale neuspokojují mě. Jsem tady jen proto, že podivná forma života kdysi slezla ze stromů a posléze mí předci neumřeli na mor. Hledám další vysvětlení sama v sobě, jenže nalézám pouze zmatek a mnohdy i nenávist.
Něco hluboko v mém těle chce vzpomínat na minulost a vyčítat mi ji, dokonce mě z ní navštěvují obrazy. Prudce vstávám, pobíhám sem a tam, skáči jako smyslu zbavená, ale nic z to nepomáhá. Nemám sil na obranu, padám na svá kolena a hlavu pěvně svírám ve dlaních. Nedobrovolně se vydávám na strastiplnou cestu vzpomínek.
Jsem se svými přáteli, podivná individua, objímáme se, smějeme se a popíjíme lahodné alkoholické nápoje. Láhve, ve kterých jsou uschovány, mají nádherné křivky a vždy mě svádějí pohledem. Je nemožné odolat těm nádherným rtům, pomáhají mi zapomenout na strasti běžného dne a života. Všechny ty skleněné nádoby jsou mými jedinými skutečnými kamarády, už nechci být žádnou vteřinu bez nich. K mému neštěstí stáváme od stolu, pomalými kroky směřujeme do tmavé noci. Měsíc je schován za oblaky, hvězdy stejně tak. Alkohol mě příliš ovládl, nemohu jít rovně, nohy se mi pletou, neustalé padám a zase se zvedám ze země. Cítím bolest na čele, dotýkám se raněného místa konečkem prstu, teče mi krev. Zastavuji se, z kapsy si vytahuji papírový kapesník na utření, z ničeho nic jsem však uslyšela velkou ránu a útěk těch, kteří ještě před chvilkou byli se mnou. Došlo mi, že se stalo něco, co se stát rozhodně nemělo. Snažím se dostat se odtud co nejdál, běžím a běžím…
Kde to jsem? Všechno je šedivé a bílé, nepříjemný zápach mě štípe v nose. Cítím se hrozně, oči mě pálí a hlava jako by se mi chtěla rozskočit. Nepamatuji si nic z minulé noci, opět jsem se nedokázala ovládnout, už na sebe nestačím.
,,Jak se cítíte? Jako by zázrakem se vám včera nestalo nic vážného.“ Chvilku mi trvalo než jsem pochopila, že na mě někdo skutečně mluví.
Nasměrovala jsem své oči za příjemným hlasem, stála přede mnou doktorka, bylo na ní vidět, že sotva vystudovala medicínu. ,,Stydím se a nadávám si, protože mě ovládlo pijáctví, ubližuji tím sobě a bohužel i své rodině. I vy posloucháte tyhle řeči a pokládáte mě za vyvrhela lidstva, špínu a marný případ. Ano, odhadla jste mě správně.“
,,Vždycky je ten správný čas na to, aby se začalo znovu, lépe. Vaše rodina vás miluje, přišel vás navštívit otec. Je jen na vás, jestli se rozhodnete všechno změnit a začít konečně žít. Teď mě omluvte, musím za dalšími pacienty.“
Ona sice odešla, ale přišel můj otec, vypadal značně rozčileně, nedivím se mu. Neležím v nemocnici poprvé.
,,Chtějí si tě tady pár dní, možná i týden nechat na pozorovaní. Až tě propustí z nemocnice, nepůjdeš domů, ale rovnou se léčit ze závislosti. Už mě nezkoušej přesvědčit o tom, že to zvládneš sama, včera si rozbila výlohu a já ji musím zaplatit. Uvědomuješ si, co to znamená s mým platem? Uvidíme se za týden.“ Nestačila jsem ze sebe vydat ani hlásku, možná je to tak lepší.
Neustále jsem musela myslet na slova té doktorky, měla pravdu. Jenže změnit život, který má už nějaké koleje, je hodně těžké. Čas plynul a já začala zívat. Už se mi zavíraly očí, jenže se ozvalo tiché ťukání na dveře, k mému údivu vešla.
,,Přinesla jsem vám jednu knihu, mohla by vám pomoci při hledání nové cesty.“
,,Děkuji, ale pokud se v ní píše, jak je život nádherný, mám takový pocit, že ji nedočtu.“
,,Zrovna tohle v ní nenajdete. Za chvilku mi bude končit práce a musím jít ještě něco zařídit.“
,,Nashledanou.“
Než odešla položila mi ji na stůl. Přestalo se mi chtít spát, s nejistotou jsem začala číst. Po třech hodinách jsem usnula. Druhý den ráno jsem musela absolvovat několik vyšetření, ale po obědě jsem měla volno. Stále myslím na alkohol, chtěla bych si dát aspoň deci čehokoli. Ne, nesmím, musím být silná a statečná. Nemohla jsem ve svém pokoji jen tak ležet a nic nedělat, užíralo by mě to stále víc a víc. Snad proto jsem svou pozornost soustředila opět na knihu. Fascinovala mě, byla koncipována na realitě a krom toho se zabývala smyslem života. Nikdo neví, co to je, přesto se najdou jedinci, kteří hledáním ztratí celý život. Mohla jsem číst tak dvě hodiny, když v tom na mě promluvil známý hlas.
,,Vidím, že vás kniha zaujala jako před pár lety mě.“
,,Uvědomuji si stále hlouběji, jak hrozně vedu svůj život. Mám pocit beznaděje, nevím, jestli něco dokáži změnit. Sice budu chodit na léčení, avšak panuje ve mně strach, obávám se, že mi nic nepomůže, nemám silnou vůli a dávno mě opustila i ta sebemenší naděje. Copak má cenu snažit se, když předpokládám neúspěch?“
,, Kdysi jsem na tom byla podobně jako vy, nebyla jsem závislá na alkoholu, ale nevěděla jsem, proč musím žít, když to tady všechno nenávidím. Odešla jsem ze školy a toulala se venku, několik týdnů jsem spala v lese nebo u řeky. Rodiče mě dlouho peněžně zajišťovali, ale nakonec pochopili, že dokud mi budou cokoli dávat, nechám si život utíkat mezi prsty. Šlo to se mnou z kopce, přišla jsem o úctu k sobě samé, žebrala jsem na ulici. Zhubla jsem patnáct kilo a teprve pak jsem se vrátila domů. Naši mě přijali s otevřenou náručí, vše mi od odpustili, avšak musela jsem začít chodit k psychologovi. Byla jsem na ně naštvaná, proklínala jsem je, ale časem jsem pochopila, že to se mnou myslí dobře. Tehdy mi dal doktor tu knihu, po jejím přečtení jsem chtěla vystudovat medicínu, jenže bylo to spíše takové chvilkové nadčení. Ačkoliv jsem se já na zemském povrchu necítila šťastná, věděla jsem, že existují lidé, kteří to tady milují a tihle by tady přeci měli být.“
,, Nemyslela jsem si, že zrovna vy by jste mohla chápat mé pocity. Pokládala jsem vás za nadšence a optimistu. Omlouvám se. Vaše povolání obdivuji, ale ne všichni jsou schopni ho vykonávat. Já se nehodím pro žádnou práci na téhle planetě, nic mě nebaví, respektive u ničeho dlouho nevydržím, nikdy jsem nevynikala v žádném oboru. Rodiče mě donutili jít na ekonomickou školu. Copak já mám smysl pro čísla? Dokonce jsem si ve třídě nenašla žádné přátele. Jediné, které jsem kdy měla, byli ti, co se mnou popíjeli, jenže oni mě stahovali ještě níž než jsem byla.“
,,Je dobře, že si tohle vše uvědomujete bez cizí pomoci, takhle s tím můžete něco dělat. Ještě dnes večer vám donesu tužku a papír, chtěla bych, aby jste zkusila napsat důvody, proč zůstat ve světě živých. Člověku občas trvá než přijde na něco, co ho opravdu baví a v čem se najde. Z toho si nic nedělejte.“
,, Možná nejsem ztracený případ, skutečně bych se mohla o něco pokusit.“
,, To jsou již jiná slova. Prosím přemýšlejte o tom, co jsme si dnes pověděli. Za chvilku se vrátím s tužkou a papírem.“
Za pár minut se vešla opět do mého pokoje a dala mi již zmiňované předměty. Únava nade mnou pomalu vyhrávala, šla jsem spát. Třetí den v nemocnici, třetí bez alkoholu. Byla sobota a já jsem měla od rána volno. Zkoušela jsem přijít na něco, co by mě tady mohlo udržet, ale nic pozitivního jsem nevymyslela. Jenže zápory jako kdyby padaly z nebes. Pochopila jsem, že tady nemám, co dělat. Jen překážím. Napsala jsem loučící dopis mé rodině a doktorce, nechala jsem ho na stole ve svém pokoji. Byla jsem pevně rozhodnuta odejít do země mrtvých. Povedlo se mi dostat se na střechu nemocnice. Dívala jsem se, kam bych dopadla, zatím mi chyběla odvaha k činu. Bála jsem se, že se jen zmrzačím. Sebrala jsem veškeré své síly a namířila jsem si to k druhému okraji budovy. Ucítila jsem, jak mě někdo chytl za rameno. Myslela jsem, že to je tajemná slečna v černém , která si mě chce odvést na místo, po kterém tak toužím.
,,Co tady děláte doktorko? Nechte mě být. Konečně mám v plánu udělat, to co chci já. Už nechci být loutkou, která se chová podle toho, jak někdo chce. Pro mě tady není místo. Nechápu, proč vám na mě tak zaleží, vždyť mě ani neznáte.“
,,Šla jsem se na tebe podívat, jak pokračuješ v důvodech, proč tady zůstat, ale našla jsem jen dopis. Kde jinde by si mohla ukončit své trápení než tady. Gabrielo, máš pravdu, že tě zcela neznám, ale znám moc dobře pocit beznaděje a prázdného srdce. Když jsem ti vyprávěla svůj příběh, nezmínila jsem se o to, že jsem tehdy chtěla spáchat sebevraždu.“
,,Co vám v ní zabránilo? Proč jste to neudělala, ze strachu?“
,,Tehdy jsem vzala všechny prášky, které jsme měli doma, některé jsem si ještě dokupovala, chtěla jsem se otrávit v lese. Cestou jsem ale uviděla dívku ležící na zemi. Přiběhla jsem k ní, byla celá od krve, někdo ji pobodal nožem, okamžitě jsem zavolala záchranku. Do nemocnice jsem jela s ní, tiskla mi pevně ruku a několikrát opakovala: ,,Já nechci umřít!“ Utěšovala jsem ji, říkala jsem ji, že nedovolím, aby odešla na onen svět. Doktoři ji odvezli na operační sál, čekala jsem více než hodinu, neustále jsem musela popíjet kávu, takhle nervózní jsem ještě v životě nebyla. Několikrát mě napadlo odejít, avšak nešlo to. Uviděla jsem přicházejícího doktora, zeptala jsem se, jestli to přežije. Řekl, že ano, ale museli ji amputovat ruku, protože v ní měla infekci, příliš dlouho ležela venku. Spadl mi kámen ze srdce, ale zároveň jsem cítila záplavu soucitu. Po pěti dnech jsem se přišla podívat, jak jí je. Se vším byla již smířena, byla ohromně silná. Děkovala mi za záchranu života, jenže ve skutečnosti jsem byla vděčná já jí. Dnes je má nejlepší kamarádka, která byla pro mě tím posledním ovlivňujícím faktorem ke studiu medicíny.“
,,Měla jste štěstí. Vy jste se nezabila a dokázala jste všechno překonat, jenže to neznamená, že to dokáží všichni.“
,, Když teď od všeho utečeš, nikdy se nedozvíš, jestli jsi si to mohla taky dokázat. Pojď zajdeme si na kafe a o všem si promluvíme v klidu, pokud teda budeš chtít.“
,,Jestli teď neskočím, tak se na mě všichni budou dívat jako na blázna, budou si udržovat ještě větší odstup než dodnes. To já nechci.“
,,Slibuji ti, že se o tomhle nikdo nedozví.“
,,Před vámi stejně neskočím, nemůžu. Už nyní se cítím hrozně, protože by jste měla být někde jinde a ne pomáhat někomu, jako jsem já. Nezlobte se, ale byla bych nyní radši sama ve svém pokoji.“
,,Budu ti věřit, že neuděláš žádnou hloupost, jen tě doprovodím, souhlasíš?“
,,Jestli chcete, tak ano.“
V den mého propuštění z nemocnice, jsem šla vrátit tu osudnou knihu doktorce. Poděkovala jsem ji nejen za ni, ale i za všechno ostatní (mimo jiné i za můj život). Popřála mi hodně sil do budoucna a rozloučili jsme se. Po týdnu jsem viděla opět svého otce, prohodili jsme pár frází a jeli do léčebny. Chvilku tam se mnou byl a pak mě opět opustil. Před týdnem jsem měla pocit, že se od sebe oddalujeme, ale nyní si jsem vědoma té propasti, která se mezi námi vytvořila.
Každý den jsem slýchávala příběhy druhých, připadala jsem si jako slaboch a nadávala jsem si. Oni v životě trpěli mnohem víc než já a přesto mají chuť žít. Doba strávená s těmito lidmi byla pro mě těžká, uvědomovala jsem si dopodrobna nedostatky své osobnosti. Debatování o životních příbězích na mě mělo pozitivní dopad, když jsem odsuď odcházela, měla jsem pocit, že se vše pomalu mění. Rodina mi mnoho věcí odpustila, dokonce jsem po dlouhé rozmluvě nemusela dostudovat ekonomickou školu. Byl zrovna pátek, naši byli v práci a já jsem seděla u počítače. Někdo zazvonil, šla jsem otevřít a uviděla jsem doktorku, překvapila mě. Povídali jsme si možná hodinu, chtěla vědět, jak se mi daří a jestli mám nějakou práci. Odpověděla jsem ji upřímně, nezdálo se, že by jí má odpověď překvapila.
,, Jak dobře víš, pracuji v nemocnici, ale ve volném čase pomáhám v dětském domově, někdy chodím i do střediska, které se stará o bezdomovce. Napadlo mě, jestli bys neměla zájem jít se mnou, jen se podívat.“
,,Nemám teď nic důležitého na práci, s radostí s vámi půjdu.“
,,Ani nevíš, jak jsem ráda. Zítra se pro tebe zastavím kolem osmé, buď připravena. Teď už musím jít za pacienty. Měj se hezky.“
,,Nashledanou.“
Druhý den jsem se probudila v sedm hodin ráno, dlouho jsem se převalovala v posteli, ale nakonec jsem se přesvědčila vstát a jít se osprchovat, potřebovala jsem ze sebe smýt špatné myšlenky a osvěžit se.
V koupelně mi vyhládlo, musela jsem si vzít mléko a ovesné vločky, nic jiného jsem totiž nenašla. Sotva jsem si pustila rádio, přišla doktorka a namířili jsme si to do dětského domova. Cestou mi o něm vyprávěla, brzy jsem pochopila, že ať už dnes zažiji cokoli, budu si to pamatovat ještě hodně dlouho a bude to mít na mě velký vliv. Doktorka, dále již jen Mabel, mě představila ostatním pracovníkům, od pohledu to byli sympatičtí. Netrvalo dlouho a setkala jsem se s dětmi, které nás s nadšením přivítaly. Hráli různé hry, jen proto aby na chvilku zapomněli na to, že nemají opravdovou rodinu, i když na to se nedá zapomenout. Od první chvíle mi padl do oka jeden kluk, jmenoval se Samuel, byl černoch, později jsem se dozvěděla, že to je také důvod, proč je tady. Neustále se usmíval, byl plný energie, a přestože se k němu život choval hrozně, nezanevřel na něho. Když jsme byli na odchodu, přiběhl ke mně a zeptal se, jestli přijdu zase příště, podívala jsem se na Mabel, přikývla, a tak jsem mohla kladně odpovědět. Objal mě. Musím uznat, že mě přivedl do rozpaků. Ovlivnil zásadním způsobem můj život. Následující půl rok jsem trávila všechen volný čas v dětském domově, vykonávala jsem nejrůznější práce, bavilo mě to, dokonce jsem začala zase studovat na vysoké škole, ale tentokrát humanitní obor, který jsem mohla uplatnit v práci s dětmi.
Bylo zrovna léto, rodiče celý rok šetřili na dovolenou. Měli jsme jet na čtrnáct dní k moři, musela jsem si o tom promluvit s Mabel.
,,Zasloužíš si odpočinek, v poslední době jsi toho dělala opravdu hodně.“
,,A co děti? Nějak se mi nechce jet i kvůli nim.“
,,Tím se netrap, pochopí to, jen si promluv se Samuelem.“
Nevěděla jsem, jak mu to mám vysvětlit. Ani v nejmenším se mi do toho nechtělo, ale věděla jsem, že musím a to ještě dnes. Venku hustě pršelo, zůstali jsme v budově, on za mou přišel, že si chce kreslit. Byla to ideální příležitost, kterou jsem nemohla promarnit.
,,Samueli, dva měsíce nebudu moci přijít, bude mi po všech tady smutno, ale nemůžu to změnit. Jedu na dovolenou se svými rodiči, na které jsem teď neměla příliš času.“
,,Jací jsou tvoji rodiče?“
,, Jsou moc hodní, jenže já jsem si to dlouho neuvědomovala a nechovala jsem se, tak jak jsem měla.Chci jim to vynahradit.“
,, A kam jedeš?“
,, Na místo, kde takřka nepřetržitě svítí slunce, dokonce budu plavat v moři. Něco ti převezu, souhlasíš?“
,, A co to bude?“
,,Nebuď tak zvědavý, nech se překvapit. Teď mi slib, že na sebe budeš opatrný.“
,,Neboj, budu se snažit. Jsem unavený, půjdu si lehnout.“
,,Tak jo, uvidíme se za dva měsíce.“
Asi v polovině dovolené jsem začala mít podivný pocit, jako kdyby se něco stalo. Znepokojovalo mě to, avšak nikomu jsem nic neřekla, jenom bych někomu dělala starosti. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky, šla jsem do města, koupit nějaké maličkosti dětem a Mabel. Trvalo mi to několik hodin, ale stálo to za ten pocit, že udělám někomu radost.
Měla jsem za to, že tenhle pobyt v cizině je snad nekonečný, přála jsem si být doma. Dočkala jsem se, právě letíme letadlem zpátky do mé rodné země, už jsem si myslela, že se toho nedočkám. Když jsem doma poslouchala vzkazy, které jsme měli na záznamníku, jeden tam byl i od Mabel. Hned jsem jí zavolala.
,,Ahoj, volám ti, protože tvůj hlas na záznamníku byl jiný než obvykle, smutný.“
,,Ano stalo se něco hrozného.“
,,Proč brečíš, to je to tak závažné?“
,,Těsně po tvém odjezdu jsme zjistili u Samuela leukémii, nedalo se už nic dělat.“
,,To není možné, přece nemohl umřít! Bylo mu teprve šest, měl nastoupit do první třídy.“
Položila jsem sluchátko na malý stolek.
Křičím:,,Ne! Živote nesnáším tě, je mi z tebe špatně!“ Otevírám oči, jsem na střeše panelového domu, byly to jen vzpomínky, které se chovaly jako skutečnost. Dívám se na hodinky, je to už hodina, co mi to Mabel řekla. Přibližuji se k okraji střechy, tentokrát už opravdu skočím, nebojím se jako tehdy. Cítím se beznadějně a existuje jen jediný způsob, jak vše změnit k lepšímu.
,,Počkej! Stůj!“
,,Co tady chceš Urieli?“
,,Šel jsem se tě zeptat, jak se ti líbilo u moře, jenže jsem uviděl podivně odložené sluchátko, zvedl jsem ho a doktorka mi řekla, ať jdu okamžitě na střechu, protože se chystáš udělat něco hodně špatného, nevěřím ji.Opravdu se chceš zabít?“
,,Ne, to bych neudělala.“
Rozběhla jsem se pryč ze střechy, měla jsem chuť utéct někam hodně daleko. V dáli jsem ještě slyšela:,, Kam to běžíš?“ Neotočila jsem se, měla jsem výčitky svědomí, že jsem mu lhala. Při běhu jsem se příliš zamyslela nad tím, jak je svět nespravedlivý a nad Samuelem, on si to nezasloužil, proč zrovna on? Proč ne já? Nedávala jsem pozor kam běžím…
Z ničeho nic ležím na silnici, nemohu se pohnout, jakýkoli pokus o pohyb mě bolí, na mnohých místech cítím, jak se má krev vsakuje do oblečeni. Vidím nad sebou Mabel, snaží se na mě uplatnit své lékařské umění, brečí.
,,Já jsem jela za tebou, abych ti vymluvila sebevraždu, ne abych tě srazila autem, tohle se nemělo stát.“
,,Nemůžeš mě neustále hlídat, v nemocnici jsem měla štěstí, ale nemohu ho mít neustále. Jestli se mě někdo zeptá, co se mi na životě líbilo nejvíce, řeknu mu, že ta část života, kterou si ovlivnila ty, byla aspoň trochu smysluplná.“
,,Ty neumřeš, nesmíš se teď vzdát!“
,,Už se tomu nechci bránit. Promiň nikdy si mě neměla potkat. Teď tě to bolí. Zklamala jsem tě.
Pozdravím Samuela.“
,,Takhle nemluv. Ať chceš nebo ne, ovlivnila si pozitivně můj život. Nezklamala si mě. Jen si měla více odvahy než já před pár lety.“
,,Chtěla bych ti ještě něco dát.Mám to v kapse, prosím vezmi si to. Je to symbol stálého života, možná se někdy setkáme.
Vidím jen tmu, pohltila mě. Co se to se mnou děje? Někdo mě chytl za ruku, jdeme tou temnotou stále dál a dál…