Stojíš na nádraží v těch šatech, které šila noc,
Kufr který držíš, řekne víc než miliony slov,
Minulost, dost, nástupiště, sychravo,
Odnesla jsi slunce s sebou, ten den pro mě vyhaslo,

Lesknou se ti koutky očí nebo se mi to jen zdá,
Ve světle lampy vypadáš tak trochu jako nevěsta,
Až na ten úsměv, který jakoby se ztratil,
A tu pachuť kovu v puse a vzduch, jakoby jedovatý,

Perleťový náhrdelník, který jsem ti kdysi dal,
Jsi hodila do tmy, leží na dně nejhlubšího jezera,
Potom někdo mávl hůlkou, čas zatáhl oponu,
A od té doby jsem jen půlkou, šedým kvádrem betonu,

Za hranicí reality, pocit viny, nedopitý
Panák leží vedle mě jak svět, dělej si co chceš,
Déšť smazal stopy, je to 7 let, co jsem tě viděl naposled,
Proklínal vlak, který tě odveze..