Sedám, hraju na klavír, jak stín, který malujeme,
Kdo ten sonet zastaví, s každým tónem se vzdalujeme,
Jenom pár kroků nás, dělí od propasti,
Řekni, je to zklamání nebo to píšu z lásky,

V zahradách je slyšet smích, pár tvých vlasů havraních,
Stromy poztrácely listí, čekají na sníh,
Němé kapky mraků tečou po studených oknech,
Opuštěného vlaku, který ujíždí a mokne,

Vše je nenucené, přirozené, po tak dlouhé době,
A můj batoh v jednom z nich, ale ne na cestě k tobě,
Už je pozdě a nemyslím tím pozdě hodin,
Ale pozdě uhasit ten oheň a zabránit jisté hrozbě,

Je mi hrozně a s každým krokem, pocit viny roste,
Rána je tak hluboká, nepočítám, že sroste,
A tak na pár dní utíkám, před samotou a hlukem,
Asi k tobě něco cítím, jen to tajím před tvým klukem..