Ledová noc a do vánoc pár dní,
sevřené ruce pod polibkem lampy,
a slzy jež vypálí tetování,
oči jak vyhaslé diamanty.

Světlo se plazí na okenní tabule,
šedý je měsíc, jak v nejhorších snech,
utichly hlasy, zatímco se maluješ,
prostor vyplnil ledový dech.

Nemůžeš přehlížet, že jsme se změnili,
nejsem tvůj nepřítel, jenom už nevidím,
to čím jsi byla, než přišla ta zima,
co zmrazila slova jak pantomima.

Z očí ti stékají odstíny šedé,
a ruce třímají zmačkaný dopis,
zatímco vločky padají z nebe,
tma pomalu odnáší moje stopy.

Královno nocí a zmizelých přání,
pro ten pocit, se chci vrátit,
ale něco mi v tom brání, já...

Nevěřím na shledání,
obzvláště když jsem spálil,
zbytky naší snahy,
naší v uvozovkách lásky.

Všechny ideály shořely,
zpocený tě hledám ve své posteli,
zajali tě do cely, z oceli.

Prokletý obcházím místa,
kde nás vítr rozdělil, kde jsi stála,
hledal jsem tě, dokud čas nezkameněl jak skála.