copak jsme si neřekli
až zemře naše matka?
až nebude smutek ani radost
až nebude kam cestovat
a proč
copak jsme si neřekli
Luisi můj Luisi
kolik je nás od stejného hlasu
stejné barvy

kladiva bubnů žvýkají poničený ret
řetězy Afriky zase řinčí
a ta malá schoulená černá hlava
kutálí po palubě
je na lodi sama
černá má záda
můj milý čekáš v přístavu?

loď se vrací
vítr se opírá o zlato z krvavých citrónů
do plachet ztopořená bílá křídla
slyšíš?
labutí chorus
vystrkuje zadek do tmy
Luisi k jejich hvězdám!

Luisi můj Luisi
copak jsme si neřekli
ten zvuk
ten strašlivý řev mi otvírá oči
a nedá spát